Svátek má: Mahulena

Komentáře

František Roček

novinář a spisovatel

Kádrováci z roku 1948 byli miláčky roku 1968

Kořeny zdařilého „puče“ v únoru 1948 lze z části hledat také v Ústí nad Labem, pokud budeme považovat za důležitého profesionálního revolucionáře Josefa Pavla za Ústečana (1908 - 1973).

Před únorovým převzetím moci v roce 1948 byl povolán Klementem Gottwaldem do Prahy. Do té doby bydlel v Ústí nad Labem – v Brné.

Že má vztah Pavel k Ústí, za to může Lilly Fischlová. Heinz a Lilly Fischlovy jako děti utekly do Anglie před obsazením Československa Hitlerem. Fischlovým patřila v Ústí n. L. Münzerhütte, továrna na kovové zboží.

Bedřich Rohan (původním jménem Fritz Rothbaum) z Ústí napsal knihu vzpomínek Ústecký šoulet (Ústí nad Labem 2001). V ní uváděl starý pán, že Lilly Fischlová ve středoanglickém Leicesteru, kam utekla z Ústí, pracovala ve zbrojním podniku a seznámila se s Josefem Pavlem, příslušníkem československého zahraničního vojska, které bylo umístěno nedaleko.

Josef Pavel byl synem malozemědělce ze středních Čech, komunista. Ve třicátých letech byl Komunistickou stranou poslán do SSSR na důstojnickou vysokou školu - na Frunzeho akademii. Cizinci, kteří zde studovali, se stávali specialisty na šíření revoluce. Není proto nic divného na tom, že se objevil jako interbrigadista ve Španělsku a byl majorem mezinárodní brigády podporující španělskou vládu ve válce s armádou generála Franka. Byl tudíž Čechoslovákem s nejvyšší hodností ve Španělsku.

Když poražení republikáni ustoupili do Francie, byl mezi nimi i Pavel. Zde byli internováni a Pavel se přihlásil do československé jednotky. Přesto, že měl jako jediný zkušenosti z války jako důstojník, dostal jenom hodnost svobodníka. Byl automaticky brán jako sovětský agent.  Podle Rohana byl pověřen „čestným úkolem roznášet jako listonoš v brigádě dopisy.“

Pavel se tehdy s Fischlovou oženil. Po válce jel s manželkou do Ústí. Že nebyl Pavel žádné malé pivo bylo jasné z toho, že v Ústí působil v krajském vedení KSČ.

Rohan ve svých vzpomínkách (strana 142) uvádí, že Lilly se necítila v Ústí po válce dobře. Nebylo to již město, které znala. Byli zde jiní lidé, jak uváděli sami židé, kteří nebyli vůči nim příliš přátelští. Čeští přistěhovalci, kteří přicházeli do Ústí nebyli nadšeni z toho, že se vraceli bývalí židovští majitelé domů, obchodů a firem do Ústí. Češi, kteří přicházeli do Ústí, se především chtěli stát správci opuštěných majetků – nejen německých, ale i židovských.

Pro rodinu Pavlových se náhle otevřela světlá budoucnost. Rohan píše: „… Pepík byl Gottwaldem povolán do Prahy a pověřen funkcí zástupce ministra vnitra. Co jsem nevěděl  ani netušil bylo, že mu dal Gottwald tajný úkol vytvořit ozbrojené „milice pracujících“, které pak, v komunistickém státním převratu v únoru 1948, měly hrát rozhodující roli. Po převzetí moci jsme viděli Pavlovy jen zřídka, jako například při přijetí  na rumunském velvyslanectví v Nerudovce. Tehdy už byl Pepík zástupcem  ministra vnitra v hodnosti generála.“
Komunisté pod vedením Gottwalda předpokládali (správně), že nastal čas, kdy je možné převzít moc.

Počátkem února 1948 rozhodl ÚV KSČ, aby stranické organizace v závodech zřizovaly nebo oživovaly oddíly složené z komunistů a jejich příznivců. Základním kádrem byly již existující Závodní milice. Komunisté si mnohé oddíly již dlouhodobě připravovali tím, že se snažili regulovat obsazení těchto ochranných oddílů. Ty, zvláště v pohraničních okresech, měly své opodstatnění při ochraně majetku v neklidných dobách těsně po skončení války.

Potom 21. února 1948 rozhodl ústřední výbor KSČ o vytvoření jednotek Lidových milicí. Je to datum oficiálního vzniku Lidových milicí (LM).

Základní kádr LM tvořili dělníci z průmyslových podniků. Z počátku kromě členů KSČ byli v milicích i nestraníci a lidé z jiných politických stran mající důvěru komunistů.

Josef Pavel se dostává na výsluní 22. února 1948. Velitelem hlavního štábu LM se stal Pavel, jeho zástupcem byl František Kriegel. Politrukem byl jmenován Josef Smrkovský. V té době již aparát ministra vnitra Václava Noska zajišťoval vše potřebné pro vyzbrojení oddílů. Přípravy byly pod taktovkou Pavla.

Když 23. února bylo z brněnské Zbrojovky distribuováno 10 000 pušek a 2000 samopalů, k samotnému vyzbrojení jednotek došla většina zbraní až v průběhu 25. února 1948. Ale psychologická příprava již byla v plném proudu. „Posilovali“ hlídkovou službu členů SNB, aby vzniklo zdání legitimity členů LM jako ochránců pořádku.

Až v březnu 1948 byly LM převedeny z ÚV KSČ na ministerstvo vnitra. Šlo jenom o formální záležitost, protože bez práce „odborníků“ typu Josefa Pavla a desítek dalších lidí z ministerstva vnitra, by nebyly LM uvedeny v život.

Pavel teprve v roce 1948 jako odborník vystudovaný na Frunzeho akademii v třicátých letech, dělal to, k čemu dostal výcvik – rozšiřování socialistické revoluce po planetě Zemi.



Stalin se prý naštval

K dalšímu osudu Josefa Pavla si dovoluji dodat trochu spekulací. Podle jedné hypotézy úspěšný puč neznamenal ve skutečnosti radost v SSSR.  Stalinovi chyběla v Československu přítomnost sovětských divizí. Jednotky Rudé armády byly ve Východním Německu a v Polsku. Pro kontakt s buržoazním nepřátelským světem bylo vhodné umístit střední skupinu vojsk v ČSSR.

Pokud se v roce 1945 v korespondenci objevovalo sovětské velitelství ústřední vojenské skupiny, výměna ústřední skupiny za střední by znamenalo v podstatě jenom vypuštění jednoho písmene – ú, ale k tomu došlo až v roce 1968.

Stalin únorovým pučem přišel o možnost pod nějakou záminkou nám pomoci tankovými divizemi ve zvládnutí nestability na území Československa. O to Stalina příliš horlivý Gottwald připravil.

Čistka mezi aparátníky byla spíše bojem mezi Stalinovci a Gottwaldovci. Před soud šli Gottwaldovi věrní. On sám měl ze Stalina strach a upíjel se k smrti.

S tímto výkladem sovětského pohledu na únorový puč ve svých vzpomínkách přišel i Rohan.  Hovořil o zbabělém Gottwaldovi. Psal o čistkách ve vlastních řadách, zvláště v řadách židů ve stranických a státních službách, „jako stranický generální tajemník a spiritus rector -vítězného února- Rudolf Stránský a mnozí jiní, mezi nimi také manžel Lilly Fischlové Josef Pavel.“ (Ústecký šoulet, str. 143)

Pavel dostal 25 let vězení těžkého žaláře. Po osmi letech byl Pavel propuštěn z vězení, a první, kdo navštívil jeho a manželku, ústeckou židovku, v bytě v Praze, byl Rohan. Tehdy začal hovořit Pavel o „sovětském imperialismu.“ Ale takový už je život. Neměl zapomenout základní poučky z Frunzeho akademie. Velení světové revoluce je v Moskvě.

Milicionář se vrací

Tehdy vůdce ÚV KSČ a zaměstnaný také na půl úvazku jako prezident v jedné osobě Antonín Novotný nabídl Pavlovi nějaké ne příliš důležité místo, on hrdě odmítl. Chtěl podle Rohana plnou rehabilitaci. Tedy znovu velet Lidovým milicím?

Něčeho takového se dočkal. Od 8. dubna do 31. srpna 1968 byl ministrem vnitra ČSSR. Když sovětská vojska vstoupila do tehdejší ČSSR, první kdo letěl od válu, byl Pavel. Čili jeden z těch, který zpozdil příjezd sovětské armády do Československa o dvacet let.

Je velmi legrační ironií, že hvězdami pražského jara kromě Dubčeka byli i tři šikulové  z československé obdoby stranických jednotek  – Lidových milicí: Jak jsem již uvedl - v únoru 1948 se velitelem hlavního štábu LM stal Pavel, jeho zástupcem Kriegel, politrukem Smrkovský. Po roce 1968 byli oslavováni bezmála jako by byli demokraty nebo svatými.

Rohanův pohled na Pavla je až soucitný. Úplně jiný pohled na Pavla měl ústecký učitel a politický vězeň Jaroslav Brodský. Stejně jako Pavel, přijel po válce do města, které neznal. Brodský se stal řídícím učitelem v místní základní škole v Brné na okraji Ústí. Tam bydlel i Pavel. Brodský Pavla miloval jako tyfus, protože Pavel patřil ke komunistům. Ti začali již v roce 1945 utahovat šrouby, které nakonec Brodského dovedly po únoru 1948 až do komunistického žaláře. Když konečně Brodský vězení opustil a patřil později k zakladatelům klubu K 231 sdružujícího politicky postižené čistkami, setkal se kvůli povolení K231 s ministrem vnitra – Pavlem.

O setkání s ním Brodský napsal: „Je to onen sovětský agent, který před dvaceti lety ozbrojil dělníky a hnal je jako nadšené stádo ulicemi Prahy, aby proklestili cestu Sovětům na evropskou křižovatku? … Je to trojský kůň, který se dnes s vyraženými zuby vrací?“ (Řešení Gama, Ústí nad Labem 2007)

Takový byl bez iluzí příběh miličníků roku 1948 zmutovaných do podoby komunistů s lidskou tváří vzor 1968.

František Roček