Svátek má: Jitka

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Kdo se zhroutí dřív?

Nerad straším, ale musím.

Jak Spojené státy, kterým dojdou peníze, tak Čína, kde praská s obrovským rachotem realitní bublina, jsou na pokraji srázu, který nevěští nic dobrého. Když k tomu přičteme energetickou krizi v Evropě, máme se čeho bát.

Strašení je povinností novináře, takže je radost, když je k tomu důvod. Americké vládě docházejí peníze z rozpočtu, protože si před lety odhlasovala dluhovou brzdu, a tu teď musí každoročně vyšroubovat o nějaký ten závit výše. Letos se to komplikuje novými zákony, které mají rozhýbat ekonomiku natřením infrastruktury do zelena (za bilion dolarů) a obnovením sociálního státu (za tři biliony dolarů). První zákon může být schvalován v atmosféře dvoustranické shody, ale ten druhý bude protlačován v rozpočtovém režimu, kdy opozice přichází o výhody obstrukce a rozhoduje prostá většina všech senátorů (plus viceprezidentka na straně Demokratů).

O prvním zákonu se mělo hlasovat ve čtvrtek, ale radikální křídlo Demokratů je proti, chce, aby nejprve byl prohlasován ten druhý, na který se jde s oním procesním násilím. Komplikují to dva demokratiční senátoři z hornických států, kteří se do zelených výhledů nehrnou. A teď do toho ten narůstající federální dluh, kterému se těžko divit v době kovidové. Když to shrnu, je o čem psát, ale nakonec se to nějak spyltíkuje.


Věnujme se tedy Číně. Problémy největšího čínského developera Evergrande, který má problémy s obsluhou dluhu ve výši 300 miliard dolarů, už přitáhly pozornost největšího světového znalce měnových a finančních krizí, harvardského profesora Kennetha Rogoffa. Měl jsem kdysi v 90. letech to potěšení vyslechnout jeho přednášku o dlužnické krizi v Mexiku, kde odhalil příčinu v tom, že dlouhé dluhy byly kryty krátkými penězi (kromě jiného). Poté se stal hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu.

Lehce ostudy si naopak uřízl - společně Carmen Reinhartovou - po finanční krizi 2008-9, kdy se vyjadřoval k riziku vysoké míry státního zadlužení nad 90 procent HDP (ČR je na půlce a většina EU jí může závidět). Jenže do vzorců se mu vloudila chybička, která posunula desetinnou čárku o řád výše a podlomila tak celou argumentační výstavbu. Génia, který je také americkým šachovým velmistrem, to na druhou stranu trochu polidštilo, takže ho čtu s ještě větším zaujetím. Pravidelně píše pro Project Syndicate, článkovou službu světových osobností, ze které jsem kdysi přebíral příspěvky do Ekonoma.

Pokud jde o čínskou realitní bublinu, Rogoff nabízí velký obraz. Stavebnictví a navazující služby představují 25 procent čínského HDP, což prý je ještě vyšší podíl, než byl ve Španělsku nebo Irsku před finanční krizí. Kdyby se tedy v Číně tento sektor zapotácel, může to stát ekonomiku kumulativně v nejbližších letech nějakých 5 až 10 procent HDP. To si dovolím komentovat, že v absolutní hodnotě je to jistě hodně, ale v relativním významu nic smrtelného.

Ostatně i Rogoff připomíná, že Čína má 3 biliony dolarů zahraničních rezerv a vedle toho může zasahovat takovými triky, jako je zpomalené soudní řízení, takže na konec světa to nevypadá. Z aktuálního zpravodajství ostatně zjišťujeme, že Peking povzbuzuje státem vlastněné instituce, aby odkupovaly aktiva skupiny Evergrande. V úterý tak tento developer přišel o svou nejcennější finanční jednotku, když musel prodat pětinový podíl v Shengjing Bank (Šeng-ťing). Jenže 1,5 miliardy dolarů z tohoto obchodu smí použít jen na splátku dluhu u této banky. Takže to nepřestává být napínavé.

Základní problém současného realitního trhu v Číně pramení z nízké úrovně úrokových sazeb, kdy vklady v bankách nevynášejí, a tak lidé hrnou peníze do realit a mění je v základní formu úspor. To žene ceny domů a bytů vzhůru. Banky také potřebují vydělávat, proto projevují přehnanou ochotu developerům půjčovat.

K tomu se váže informace z New York Times a dalších zdrojů – společnost Evergrande měla rozpracovanou metodu (známou i u nás), kdy každý projekt zadlužila hned tuplovaně. Půjčila si na něj v bance, ale byty rozprodávala ještě před dokončením. Není divu, že teď nemá majetek, který by dluhy pokryl.



V Číně je podle Rogoffa zájem investorů o domácí reality vyhrocen omezenými možnostmi investovat do zahraničí. To jsou však starosti miliardářů, které mohou být běžným lidem jedno. Kdyby však proběhl nějaký pokus o vyfouknutí realitní bubliny (Rogoff uvažuje o „pomalé kontrolované deflaci“ na realitním trhu), postihne to i běžné střadatele, až se začnou potácet banky, které na to půjčovaly.

A nejen tam. Připomeňme si v této souvislosti, že u nás ceny bytů rostou nejrychleji v EU. Také česká bublina tak směřuje ke křižovatce, kde si budeme moci vybrat, zda přijít o peníze ještě vyšší hypotékou, nebo mít zablokované vklady, protože banka přijímala astronomicky nadceněné stavby jako zástavu.


Ale peníze jsou jen peníze a byty jsou byty. Rychlá čínská bytová výstavba je prvkem rozvoje kdysi agrární země v průmyslovou velmoc, která ty někdejší rolníky potřebuje ve městech. Rogoff se pozastavuje nad tím, že čínská bytová výstavba jela plnou parou nejen v nejdůležitějších městech, ale třeba i v městech třetího nebo čtvrtého řádu, což se mu jeví jako plýtvání. Jenže na venkově začaly v poslední době vznikat zajímavé ekonomické příležitosti. Číňané tomu říkají tematické vesnice, ale z našeho pohledu by šlo o kraje se specializovanou výrobou. Začínalo se keramikou, čajem nebo hedvábím, ale uspěly i náročnější pokusy s výrobou menších letadel.

Slabinou rychlé výstavby mimo centra je menší obsazenost nových bytů. Či spíše velká neobsazenost, která podle oficiálních statistik dosahuje 21 procent. Za tímto číslem se však skrývá fakt, že nové byty už jsou cenově nedostupné pro mnohé běžné rodiny. Současně tedy sledujeme nadbytek bytů na trhu a nedostatek bytů pro dostupné bydlení. Což je znovu problém, který není cizí ani nám. Víc bytů nemusí znamenat víc bydlících, když se ukáže, že problém není v množství, ale v distribuci.

Nicméně pozoruhodné je souhrnné číslo. Jak Rogoff připomíná, celková výměra čínských bytů v metrech čtverečních už dosáhla úrovně podstatně bohatších zemí jako je Německo nebo Francie. Jenže teď, co s těmi dluhy. Prudký pokles cen bydlení se může přenést „katastrofickou kaskádou“ do dalších sektorů. Banky se proti poklesům cen pojišťují tím, že požadují finanční spoluúčast klienta na výstavbě ve výši do 30 procent. Dokud nemáte 30 procent vlastního kapitálu, na hypotéku zapomeňte. Jenže cenový kolaps může mířit hlouběji. Finanční krize v Americe srazila ceny bytů o 36 procent a v některých regionech ještě níže.

Pokud jde o realitní krize, ty nepřicházejí podle Rogoffa samy o sobě, ale bývají důsledkem zpomalení ekonomiky. Čína je teď na tom dobře, vzpamatovala se z pandemie jako první a znovu se žene tempem, které jí mohou jiní závidět. Budoucnost však může ovlivnit spousta nepříjemných věcí. Z těch vnitřních zejména stárnutí populace.

Rogoff vidí nepříjemnosti i v řadě opatření vlády, která se snaží brzdit nekonečný růst miliardářů a taky začala zasahovat proti nákladným soukromým vzdělávacím institucím nebo proti internetovým hrám (děti na to smějí čučet jen tři hodiny týdně). To prý brzdí plánování soukromého sektoru. Na druhou stranu, v zemích, kde to nebrzdí, závidějí Číně tempa růstu, přestože to brzdí. A u těch internetových her jí nespíš závidějí i tu brzdu.

Zato tu americkou rozpočtovou brzdu závidějí kolegům jen novináři. Jaké pěkné vyhlídky katastrof se z toho dají vyvařit! A pak ten happyend, když nějaký hlavní brzdař v poslední chvíli uvolní kliku… Za rok si to rozdáme znovu!

Zbyněk Fiala