Svátek má: Lýdie

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Korejská soutěska

Přijal, zrušil, obnovil.

Přístup Bílého domu k přípravám singapurské schůzky o denuklearizaci Korejského poloostrova začíná být ve vleku podezření, že by to šlo i bez USA.

Stanoviska Spojených států a Severní Koreje k jadernému programu Severu jsou stále na míle vzdálená a Spojené státy zjišťují, že by nezískaly moc z toho, co si slibovaly od schůzky 12. června, napsal analytik Phillip Orchard na velice sledovaných stránkách Geopolitical Futures (GPF) v den, kdy Trump schůzku zrušil.

Nám však čeští klasici V+W radí, že nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní. Takže ke schůzce amerického prezidenta Donalda Trumpa a severokorejského vůdce Kim Čong-una podle pozdějších Trumpových prohlášení může dojít, i když rozdíly v názorech budou pokračovat. Není na nich ani nic divného, pokud Spojené státy chtěly jen to, aby KLDR rychle a nezvratně zlikvidovala svůj program jaderných zbraní i s jejich nosiči, zatímco Pchjongjang od Washingtonu očekává hlavně ukončení historické éry, jejíž podstatou byla americká hrozba invaze s cílem změny režimu.

GPF mají za to, že to byla hlavně komunikace v zákulisí, která zpočátku vedla Bílý dům k přesvědčení, že Kim to myslí s denuklearizací upřímně. Jenže potom Kim obrátil, tvrdí prý zdroje z Bílého domu. Podle Trumpa jde o důsledek snížení tlaku ze strany Číny, proč si KLDR znovu troufá. GPF však mají za to, že Kim považuje atomovky za krajní způsob jak udržet nebezpečné Spojené státy v odstupu, a to je věc, ve které se nedá nikým, ani mezinárodními sankcemi, ani maximální rétorikou, dokonce ani Čínou ovlivnit. Všechny Kimovy projevy dobré vůle, jako bylo zastavení testů, dokonce odstřelení jaderného střediska v Punggye-ri (ale bez pozorovatelů Mezinárodní agentury pro atomovou energii) nebo puštění zadržených Američanů, to všechno mělo pouze usnadnit jednání na principech rovného s rovným.

Pod denuklearizací tak vidí obě strany různé věci. Podle prezidentova poradce pro věci národní bezpečnosti Johna Boltona, jak píší GPS, musí být nejprve každá jednotlivá jaderná, chemická nebo biologická zbraň spolu s příslušným vybavením a balistickými raketami odmontována a odvezena do národní laboratoře Oak Ridge ve státě Tennessee, než Severní Korea pocítí nějaké hmatatelné výsledky změny. Dokonce i korejští jaderní vědci by prý musili opustit zemi. Jenže pro Severní Koreu je denuklearizace spíše dlouhodobým cílem, ke kterému chce postupovat v souladu s globálním odzbrojováním. Mezitím je ochotna dohodnout jen kompromisy v oblasti velikosti a dalších detailů svého raketového a jaderného arsenálu.

Podle zmíněné analýzy, KLDR teď věří, že jedná z pozice síly. Jadernou mocností už je, a přestože zkoušky přerušila a poškodila svůj oblíbený zkušební polygon, stále má dostatečné zásoby zbraní . Rakety jsou možná nespolehlivé, ale dokážou doletět nad území Spojených států. Je otázka, co by se stalo s hlavicemi při sestupu do atmosféry, protože to je na tomto oboru to nejtěžší. Na odstrašení před americkým útokem to stačí. A k tomu lze připočíst konvenční hlavně schopné zničit území desítky kilometrů za severokorejskými hranicemi.


Válečné uvažování však neposkytuje celý obraz. Ve hře je další severokorejský manévr, o kterém se dosud moc nemluvilo. Není snadný. Trump není jediný, kdo je obklíčen podezřelým až nevraživým prostředím. Také Kim musí jednat velice opatrně, aby nenarušil obraz dynastie, o který se opírá jeho moc. Údajně by však rád následoval vietnamský příklad, kdy se země hospodářsky otevřela a vládu komunistické strany se podařilo zachovat. Vietnamci to dokonce zvládli s okázalostí, která je Severní Koreji bližší než čínský příklad. Čína by však měla být oporou tohoto procesu. Je možné, že právě o tom se jednalo při druhém setkání Kima s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v severočínském Ta-lien.

Napřed je však třeba důstojně uzavřít období Korejské války, které dodnes zatěžuje sever od 50. let, a vlastně zatěžuje i jih. Jedině atmosféra vratkého příměří dokázala udržovat autoritativní vlády nejen v KLDR, ale i v Korejské republice. Jihokorejský prezident Mun Če-in dobře ví, jak těžce byla v jeho zemi vybojována dnešní demokracie. Ví i jak vypadá epizoda propadu zpět. Mimochodem nejčerstvější výbuch zlobných severokorejských komentářů na adresu Bílého domu vyvolalo prohlášení jihokorejského ministerstva obrany, že na vojenském nasazení USA v Jižní Koreji se nic nezmění, tedy včetně nácviku invaze za nasazení neviditelných bombardérů Stealth. Mám podezření, že toto prohlášení nebylo s Munem konzultováno.

Myslím proto, že GPF - i přes svou nepopiratelnou strategickou virtuozitu - se mýlí, když za klíč k dalšímu vývoji vidí jen vztahy KLDR a USA. Dívají se na to očima globálního hegemona, a tak sledují s podezřením proces, který jde jasně proti jeho zájmům. Osobně však soudím, že Trump sleduje spíše zájmy amerického národa, které jsou hegemonistickými ambicemi neokonzervativců poškozovány, protože rozpočtové náklady nekonečných válek nesou všichni, životy pokládají mnozí, vydělává jen hrstička, a naštvaní jsou Trumpovi voliči. Trump tuto naštvanost dokázal sklidit jako volební úspěch, ale příště už bude potřebovat konkrétní doklady, že lidé volili správně.

Jedním takovým dokladem bude oslabení washingtonské bažiny. To se děje v kovbojském stylu rušení plodů Obamovy vlády, protože za nimi je zobrazován stín strašlivé Hillary. A druhým dokladem je skutečná realizace politiky Amerika na prvním místě, tedy soustředění na Ameriku, na doma. Zbytek světa ať si klidně zvyšuje zbrojní výdaje a kupuje za ně americké zbraně. Ať se leká našich cel a obchodních opatření a přihodí nějakou tu výhodu. Ale jinak ať nám vleze na záda.


Trump je v této věci dost izolován, protože jeho soupeři jsou opravdu mocní. Proto se obalil dvěma vrstvami politické ochranky. Vnitřní jádro nejdůvěryhodnějších osob ve vládě zkouší Trumpovy nápady protlačovat v soutěskách kongresové a exekutivní moci. Vnější jádro hraje roli Cimrmanovy „šmakenfošny“, do které se stáhnou červotoči, aby se dali odnést z napadeného dřevěného mostu. Tuhle funkci plnil Bannon, a po něm to vzal Bolton. Až padne Bolton, najdou jiného blázna, o kterém se bude psát, takže nějaká ta palba půjde i mimo Trumpa.

Současná nervozita v Bílém domě začala po druhé schůzce Kima s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v Ta-lien, neboť vzniká podezření, že myšlenka mírového uspořádání na Korejském poloostrově zakořenila v Číně a okolí rychleji než ve Spojených státech. Leckoho ve Washingtonu může polekat, že bezpečnostní záruky KLDR by nakonec mohly vzniknout i bez přímé účasti USA. Ony už částečně zazněly, když Čína loni prohlásila, že při preemptivním útoku Spojených států na KLDR by stála na straně oběti. To možná pomohlo ustát nejnebezpečnější situaci, kdy byla válka na spadnutí.

Pokud jde o samotného Trumpa, jeho hlavní zájem v oblasti Dálného východu přece nebude Korea, ale Čína. Potřebuje lepší nastavení hospodářských vztahů s Čínou, která už Americe bere nejen pracovní místa, ale narušuje i její vedoucí technologické postavení. Pokud jde o ta pracovní místa, Trumpovy hrozby sankcemi jsou dost plané, protože fakticky žádá Čínu o laskavost, aby americký obchodní schodek vyvážila nákupy něčeho, o co by sama nestála. Třeba nákupy amerických aut. Za erozi svého průmyslu a zbídačování oblastí Rezavého pásu si Spojené státy mohou samy, a opět - škoda jedněch je ziskem druhých. Na dovozu laciného čínského zboží obrovsky vydělávají největší americké společnosti jako třeba Walmart.

Ovšem s technologiemi je to jinak. Samozřejmě, že významná část byla převzata čínskou politikou přímých zahraničních investic, která vyžaduje, aby byly doprovázeny převody know-how. Nad tím se spousta analytiků šklebí, zdá se jim to nefér a fuj. Jenže technologie nejsou peníze, které mohou vznikat z čistého vzduchu pouhým vyklepáním částky do elektronického systému bankovního účtu. Technologie potřebují nejlepší mozky a jejich tvůrčí činnost. A tady jsou zase obrovským globálním vysavačem Spojené státy.

Začíná to rozdáváním grantů pro zahraniční studenty, nejlepší z nich pak zůstávají v amerických výzkumných institucích. Podle oficiálních údajů ministerstva školství ČLR, na vyšší studia do zahraničí odjelo roku 2017 více než 600 tisíc Číňanů, o osminu víc než rok předtím. Mimo ČLR nyní studuje 1,5 milionu Číňanů a nejpopulárnějšími destinacemi jsou Západní Evropa a USA. Čínská státní stipendia přitom dostává jen každý devátý. Zbytek tedy studuje za své nebo za stipendia získaná venku.

Růstová tempa z posledních let má smysl sledovat podrobněji. Roku 2017 odjelo za zahraničními studii o 11,74 procenta víc čínských občanů než před rokem a vrátilo se o 11,19 procenta absolventů víc než před rokem. Rozdíl obou přírůstků činí půl procentního bodu. Jeden ze dvou set. Může v tom být rozdíl předchozích dynamik, ale může to odrážet i fakt, že tam ti nejlepší, nejspíš méně než jeden ze dvou set, zůstali.

Z čínských studentů, kteří odjížděli do Spojených států bezprostředně po 2. světové válce, se zpočátku nevrátil nikdo. Přesné číslo z jednoho sociologického výzkumu z 80. let sdělilo, že jich v USA zůstalo 99,9 procenta. Teprve po rozběhu čínských reforem se začali expatrioti vracet, často ověnčeni profesorskými tituly a světovým vědeckým renomé. Motivace byla vlastenecká, proto doma zakládali fakulty a výzkumáky a zapojovali se do budování znalostního zázemí čínského hospodářského zázraku.

Byli tak dalším dokladem, že studentská a vědecká výměna je prostě užitečná, myšlenky kolují, poznatky nelze zazdít do nedobytných trezorů, život to nedovolí a zaplaťpámbu zato. Nemá smysl, když jeden z konců tohoto procesu obklopují křeče. Ve Washingtonu jsou však křeče populární, živí to média a dělá to hlasy. Trumpovy pokusy prosazovat dílčí zájmy a pomáhat jim sankcemi mohou krátkodobě uspět, ale zároveň v zahraničí zesilují potřebu snižování závislosti na USA. Jde přinejmenším o to, aby příští sankce už mířily do prázdna.

A stejný jev nyní začíná být patrný i v bezpečnostní oblasti. Je docela možné, že riziko horké korejské krize urychlilo uvažování o životní nezbytnosti strategické autonomie zemí, na které by dopadla případná sebeomezenější korejská válka. Pohled na mapu ukazuje, že je tam docela natěsno. Nyní se znovu sešli Kim a Mun, pokračuje intenzívní čínská diplomacie, ozvala se i Moskva. Také Japonsko, které mělo s čínskými a korejskými sousedy napjaté vztahy, deklarovalo 9. května na schůzce tří premiérů v Tokiu připravenost zahájit období intenzívní regionální spolupráce.

Jestli v tom budou dvě Koreje, nebo jedna společná, to už může být jedno, pokud oblast propojí společný hospodářský prostor. A ten si zaslouží i společné bezpečnostní záruky umožňující projít touto soutěskou. Ať už za účasti USA, nebo bez nich. A když tohle vezmeme do úvahy, je pravděpodobnější, že schůzka Trumpa s Kimem 12. června v Singapuru bude.

Zbyněk Fiala