Také v Česku se prosazuje delta, tedy nejžádanější varianta koronaviru, neboť průběhy jsou slabší, ale zase to chytne až 15 dalších. Současné české skóre dvě stovky nakažených denně zatím nevypadá na nějakou čtvrtou vlnu, ale podobně jsme na tom byli loni v létě, a pak přišlo 30 tisíc mrtvých. Kompletně očkovaných už je 4,8 milionu obyvatel, skoro polovina, ovšem ta starší. Jak přesvědčit i ty mladší? Nebo snad chceme strávit další rok zavřeni doma?

Ne, žádné zavírání nebude. Ještě je tu Nejvyšší správní soud. Situace je složitá, a k tomu ho máme. Zprávy z terénu jsou smíšené, měli roušky a nic nechytli i měli roušky a umřeli. Z toho je zřejmé, že rouška není právně směroplatná. Soud proto rozhodl, že povinnost být uvnitř podroušen je třeba zrušit.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že vládní nařízení o nošení roušek je třeba zrušit, neboť je špatně zdůvodněné, se opírá o prostinký fakt, který nějak unikl ministerstvu zdravotnictví nebo kdo ověnčený tituly to měl na starosti. Když chcete něco nařídit, musíte to postavit vědecky, ale zároveň tak srozumitelně, aby tomu porozuměl každý debil. Můžete zachraňovat, ale musí to být správně. Když se v tom zamotá i soud, je něco špatně. Buď to neumíte, nebo to nejde. Obojí je překážkou, za kterou jde koronavirus stranou a nastupují paragrafy.

Právo tvoří mezivrstvu mezi nebem a zemí, ve které se rozhoduje, zda to, co přišlo, je prašť, nebo uhoď. Občan stojí trochu stranou, vlastně je to jen na něm. Virus, nebo paragrafy? Přišla osudová chvilka hodná antického dramatu – jak paragraf, tak virus nás může ohrozit. Koronavirus smrtelně, ale zase je menší. Teď se ukaž, kdo je tu pánem a kdo je tu jen pro srandu!

Cestou autobusem a tramvají napříč Prahou jsem testoval chování obyvatelstva před touto novou výzvou, která preferuje kovid bez masky uvnitř čehokoliv, prostředky hromadné nakládky a vyskladňování obyvatelstva nevyjímaje. Půjdeme do toho? Sociologický vzorek, se kterým jsem pracoval, byl v pořádku. V centru, v hodinu dopolední špičky, bylo plno. Občané světili pracovní, byť prázdninový den četnými přesuny se sklony k občasné tlačenici. Kde však jsou hromady nepotřebných hygienických pomůcek? Kde jsou neholené a svraštělé tváře, které s rouškou vypadají lépe? Kde jsou oslnivé úsměvy dívek, které zatím mohly odhalovat jen jiné? Nic takového nebylo ke spatření. Všichni měli hidžáb, a tak jsem ho natáhl taky.

Vybavil jsem si přitom debatu, která má blíže k životní praxi, a sice, zda se mají důsledně chránit i ti, kdo jsou očkovaní. Sami přece nemůžou covid ani šířit, ani chytit! Jistě, šlo by to zařídit, ale musí se to udělat správně. Polovinu cestujících by tvořili kontroloři, kteří by to očkování ověřovali, aby nevznikal dojem, že do tramvaje nastoupil nějaký neukázněný pandemik.

A protože očkovaní by jistě byli i někteří kontroloři, kteří také mají právo na kontrolu bez závoje, museli by se zkontrolovat navzájem. To všechno samozřejmě na každé zastávce před odjezdem soupravy, jejíž osazenstvo by po dobu konání úředně-hygienického úkonu zůstalo zapečetěno uvnitř. Těžko byste takové opatření zdůvodnili, kdyby neobsahovalo důsledné oddělení obou prostředí, onoho potenciálně pandemického, a onoho právně i hygienicky čistého. Pochopitelně bez větrání, koronavirus se přenáší vzduchem. Nebo s větráním, ale pak by všichni prověření museli nosit roušku také.

Já vím, je to blbost, Laťku je třeba zvednout. Když už se Nejvyšší správní soud pustil do tak komplikované otázky, jako je šíření choroby, pokud zákon nestanoví jinak, a nechtěl sám utonout ve změti legislativy, kdy lze důstojně rozhodnout, jen když se v tom nikdo nevyzná, měl sáhnout po krajnosti. Měl ty roušky rovnou zakázat. Vzpomeňme na časy, kdy byl u nás zakazován imperialistický bigbít, jak bylo na pokoutních koncertech ve venkovské tělocvičně narváno! Pak přišla revoluce, zákaz padl a bigbíťáci vymřeli hladem. Zákaz je nejlepší propagace.

Zákazem roušek by míč přelétl na vládní polovinu hřiště a vláda by musela zkusit přehrát soud dlouhým útočným pasem za soupeřovu obranu. Taktická finta, kterou by mohla použít, je zkusit prosadit nošení roušky jako ústavní právo. Z dějin fotbalu známe „českou uličku“, dalo by se to protlačit jako přílepek k ústavnímu právu nosit zbraně, které vytasila opozice. Navazujícím vládním nařízením by se upravil případný souběh obou práv při vstupu do banky s rouškou na tváři a zbraní v ruce. Nabízí se pravidlo „vystřelit a vyšetřit“, čili řešení jen takových situací, o kterých není pochyb.

V Británii na to jdou jinak, tam roušky zrušila vláda. A za pár neděl, přesně 16. srpna má přijít „den svobody“, kdy budou zrušena úplně všechna omezení. Premiér Boris Johnson působí na první pohled jako chaot, když kombinoval zákaz vycházení s narvanými stadióny při fotbalovém mistrovství Evropy. Tak to však vidí jen neinformovaní. Britové vsadili na očkování a trasování prostřednictvím mobilů, které jim na rozdíl od toho našeho funguje. Přijde vám „ping“, signál, že jste minuli nějakého nakaženého, a automaticky vám naskočí desetidenní samotka, kontrolovaná policií. Vedle pandemie tak Brity dusí také „pingdemie“.

Fotbal zvýšil riziko, v zemi dominuje delta, ale epidemiologická situace se lepší nebo drží dost dole. Proč? Lidi to vzali na sebe. V průzkumu pro deník Politico, ve kterém byl dotazován vzorek o četnosti 1500 osob, 46 procent soudí, že uvolnění přijde příliš brzy, zatímco jen 33 procent má za to, že „den svobody“ bude v pořádku. Ano, lidé jsou otráveni „pingdemii“, přesto však 78 procent dotázaných hodlá dodržet pokyn ke karanténě, když mu to v telefonu pípne. Jen 10 procent na to kašle.

Podle zmíněného průzkumu 43 procent Britů nepůjde na nějakou veřejnou akci, i když omezení padnou. Dokonce 36 procent nepůjde ani do hospody nebo restaurace a pětina se bude nadále vyhýbat kontaktům s dětmi a širší rodinou (ale tady bych to neházel jen na koronavirus). Povinnost nošení roušek v uzavřených prostorách už byla vládou zrušena, ale 56 procent Britů je hodlá nosit nadále.

https://www.politico.eu/article/exclusive-poll-almost-half-of-brits-think-u-k-eased-restrictions-too-soon/

Na právnických fakultách se učí, že největší moc státu spočívá v důvěře v jeho instituce. Proto možná jsou soudy tak kruté a nesmlouvavé, ale zločinci pak musejí o to důsledněji vybíjet všechny svědky, aby snížili riziko, že je nečeká nic lepšího. Jak můj amatérský průzkum, tak ten britský profesionální však naznačují, že stát může být upevněn i institucemi, které se zmítají v chaosu a nedá se jim věřit. Bezpečnost mohou upevňovat i instituce, které jsou pro srandu. Člověk se pak musí chovat správně, aby přežil, nikoliv proto, že to má nařízeno. Slušní lidé nosí roušku, a je na každém, zda se před ostatními odmaskuje a nechá nahlédnout do svého drsného nitra.