Svátek má: Tibor

Komentáře

Jiří Valenta

poslanec PS PČR (KSČM)

Masová politická organizovanost v ČR minulostí?

Na nastolenou, relativně jednoduchou, otázku existuje ovšem poměrně obtížná a především však zcela jistě nevyčerpávající odpověď, ostatně tak, jako tomu bývá u deskripce sociálních multifaktorových jevů prakticky téměř vždy!

Na fenomén občanské organizovanosti jako celku a její míry v politických subjektech v České republice, ale i v zahraničí, lze pohlížet, kromě aplikace sociálně evoluční optiky i prizmaty jinými. Lze tak uvažovat přístupem politickým, ekonomickým, demografickým, ale například i geografickým, či lze toto téma také mj. konfrontovat s některými národními, objektivně měřitelnými specifiky.
    
Ve svém příspěvku se pokusím zmínit o některých nejdůležitějších faktorech, které dle mého názoru politickou organizovanost v ČR, a to zejména organizovanost „masového“ typu ovlivňují, ve své podstatě silně redukují nebo dokonce až likvidují.
    
V dobách tzv. I. československé republiky byla organizovanost občanů v politických stra-nách velmi vysoká. Obecně platilo, že „partaj provází člověka od jeho narození až do hrobu“, a to zejména proto, že na politické strany této meziválečné doby byly velice úzce napojeny např. profesní, mládežnické a mnohé zájmové skupiny.
    
Postupem času se však začala „stranická průkazka“ stávat také vstupenkou do rozličných státních a jiných funkcí a začala umožňovat občanům i další požitky a výhody nedostupné občanu politicky neorganizovanému.
   
Na meziválečnou oblibu stranictví navázala vývojová etapa počínajíc rokem 1945, která byla specifikována stále posilující politickou mocí Komunistické strany Československa. K listopadu 1989, kdy proběhla v naší zemi další systémová změna, bylo potom možno v tomto ohledu, zaznamenat skoro 1,6 milionu členů této strany. Takovýto, skutečně maso-vý, počet členů však nebyl bohužel objektivně dán vždy a pouze jen osobním přesvědčením a pevností politického názoru, ale velice často i efektivním pragmatismem, utilitarismem či oportunismem.  Je zcela nepochybné, že se tyto psychologické faktory poté mohly podílet na zrealizované víře některých ve svůj vlastní  prospěch. V době následující po ukončení největšího válečného konfliktu v historii, se všemi jeho strastmi, se to dá poměrně snadno pochopit.
   
Od „listopadové“ doby souhrnný počet členů jednotlivých politických subjektů výrazněji, až na ojedinělé výjimky, neosciloval, a to až zhruba do počátku nového tisíciletí, kdy začalo do-cházet k postupnému a stále výraznějšímu ochlazování zájmu občanů ČR o oficiálně regis-trované partajnictví.
  
V prvním kvartálu nového století je proces početní redukce členských základen v ČR patr-ný zejména u početně nejmohutnějších, ovšem v ani jednom případě již nikoliv „masových“, politických subjektů.
    
Doposud stále početně nejsilnější KSČM ztratila za pouhé čtyři roky před rokem 2018 přibližně 14 tisíc svých členů a v loňském roce tak mohla čítat její členská základna kolem 37,5 tisíce osob. Přestože je o členství v této straně stále jistý zájem, pro další snižování počtu jejích členů hovoří zejména demografické faktory.  Konkrétně se jedná o průměrný věk členské základny, který atakuje hranici 78 let. V porovnání s průměrným věkem dožití v ČR, které činí u mužů 76 a u žen 82 let, se tomuto výraznému úbytku nelze divit.
    
Druhým, početně nejsilnějším, politickým subjektem v ČR, je KDU-ČSL. Ovšem, ani této pravicové, „křesťansky orientované“ partaji, která v loňském roce disponovala 25 tisíci členy, se strmý propad členské základny nevyhnul. V roce 1994 evidovala tato strana ještě skoro 100 tisíc členů, ale v roce 2010 měla  v kapse “lidoveckou průkazku“ již jen třetina z nich, konkrétně 34 tisíc našich občanů. I přes zmíněný úbytek je, na české politické podmínky, stále relativně vysoký počet členů KDU-ČSL, ve srovnání s dalšími politickými konkurenty, zajímavým úkazem. Je totiž statisticky prokázáno, že ČR patří mezi tři země s nejvyšším počtem ateistů na světě. V procentu ateistů je před námi již jen Čína a Japonsko.
   
Ani třetí “na pásce”, v pomyslném pořadí podle počtu členů, sociální demokraté, nejsou v procesu poklesu své členské základny žádnou výjimkou. Za poslední evidované dva roky, tedy mezi lety 2016 – 2018, jim ubylo celých 6 tisíc členů a jejich stávající počet již nedosa-huje ani 16 tisíc, a to i přes fakt, že ČSSD je aktuálně stranou vládní koalice s pěti minister-skými křesly. Největší členskou základnou disponovali sociální demokraté v roce 2008, kdy měli ve svých řadách skoro 25 tisíc členů.
    
Zajímavou otázkou je, jak početnou členskou základnou disponují tři, dnes asi voličsky, tedy zdůrazňuji nikoliv člensky, nejsilnější politické subjekty v ČR. Podle výzkumu z letošního dubna od společnosti Kantar CZ, která mj. provádí pravidelná šetření i pro veřejnoprávní ČT, je na tom v předvolebních preferencích nejlépe hnutí ANO 2011 s 33 %, následováno Českou pirátskou stranou s 19 % a Občanskou demokratickou stranou, která disponuje v předvolebních preferencích 13,5 % hlasů. Vládní ANO 2011 nyní má ve svých řadách však přibližně jen 3,2 tisíce, “Piráti” 0,9 a občanští demokraté kolem 14 tisíc členů.
    
Můžeme se tedy v tomto ohledu také oprávněně ptát, zda vůbec volebně nejsilnější stra-ny o vyšší počet nových členů stojí, protože zájem o vstup do jejich řad by na českém „poli-tickém trhu“ nepochybně byl. Vyšší počet členů může být pro stávající členskou základnu totiž jistým ohrožením, a to nejen ve smyslu eroze interně zavedených pořádků, ale součas-ně způsobí i  větší konkurenci při přerozdělování lukrativních postů na všech úrovních poli-tického řízení obcí, vyšších územně správních celků, ale i státu.
    
Po bohatých zkušenostech z předchozích období jsou také některé “partajní sekretariáty” v procesu přijímání nových tváří mnohem více obezřetnější a z tohoto důvodu se objevují právě takové, skoro až z politického hlediska archetypální, podmínky ke vstupu do politického subjektu.
    
Jedná se o kontrolní praktiky, jako jsou čekací či zkušební doba nebo zpětné prověřování kandidátů. Takovouto „zkušební dobou“ zaujalo veřejnost nejen například hnutí SPD - Tomia Okamury, ale jakési síto zpětným kádrováním nastavili zájemcům o vstup do svých řad například i “Piráti”  a hnutí Starostové a nezávislí. „Starostové“ mají, pro zajímavost, ve svých přijímacích předpisech pro jistotu zakotvenu navíc i dvouletou čekací dobu. U “Okamurovců” takto údajně čeká ve zkušební době na přijetí až 8 tisíc lidí, ovšem tato informace není plně objektivizována, neboť pochází pouze z explicitního vyjádření představitelů hnutí a nedisponuje plnou relevancí.
   
A je to právě zmíněné hnutí SPD, v čele s nynějším místopředsedou PS PČR Tomiem Okamurou, které se s velkou pravděpodobností obává, aby se masovým přijímáním nových členů neopakovala situace, která gradovala v roce 2014 a týkala se dnes již „mimoparla-mentního“ hnutí Úsvit přímé demokracie. Tedy politického organizace, kterou do reality par-lamentního života uvedl také předseda SPD. V „Úsvitu“ došlo k intenzivní vnitrostranické vzpouře, kterou doprovázely významné problémy nejen s transparencí, ale i legalitou celého hospodaření subjektu. Samotný zakladatel byl nakonec ze „svého“ hnutí, společně s někte-rými dalšími členy vedení, vyloučen.
    
A obdobným problémům se chce jeho nově zrozené hnutí SPD, které překvapilo poměrně vysokým volebním výsledkem v roce 2017 ve volbách do poslanecké sněmovny, nejspíše vyhnout a to důsledným prokádrováváním všech kandidátů na členství.
    


Obdobnému efektu chce ale také nejspíše zabránit i aktuální předseda vlády, lídr a faktický majitel hnutí ANO 2011 Andrej Babiš. On sám je, jaksi ještě “pro jistotu”, vlastníkem dokonce i ochranné známky “ANO! 2011 Má to smysl”, která byla registrována u Úřadu prů-myslového vlastnictví.
    
Důvodů, proč se snižuje politická organizovanost v ČR, a to s největší pravděpodobností kromě hnutí ANO 2011 a zanedbatelného početního nárůstu u STAN a neprůhledného SPD, je hned několik. A to i přes fakt, že se mnozí odborníci nemohou shodnout na tom, jestli poli-tickým subjektům úbytek jejich členské základny vadí či spíše nikoliv, a to s relativizujícím odkazem na to, že jde ve své podstatě o přirozený vývoj.
    
Část politologů, jako např. Tomáš Lebeda, tvrdí, že odchodem členů z politických subjek-tů hrozí eroze stavebních pilířů samotné vnitrostranické demokracie a některým osobám se také mnohem snadněji získává vliv, který je následně může katapultovat do vrcholných stra-nických a následně i státních pozic, na které by za normálního stavu, tedy dostatečného po-čtu členů své partaje, nedosáhli. O tomto aspektu jsem se již zmínil také v úvodu příspěvku.
   
Zpětná kontrola kandidátů členství, tedy jakási forma novodobého kádrování, také vytváří ne zcela optimální obraz daného politického subjektu. V ČR je to zarážející zejména u nejsilnější vládní strany, disponující aktuálně 78 poslanci, tedy u hnutí ANO 2011, které staví svoje volební programy v tzv. catch-all stylu, tedy že jsou určené pro všechny sociální skupiny i občany, a to bez rozdílu jejich ekonomického či sociálního statusu.
    
Jedním z nejvýraznějších důvodů snižování členské základny jsou tzv. odúmrtě. Tento faktor úzce souvisí s vysokým průměrným věkem členů, který lze zaznamenávat zejména u komunistické strany a také u lidovců. Mezi těmito subjekty je ale doposud vícegenerační stranická loajalita velice rozšířeným jevem, takže tento stav nemusí být pro jejich existenci zcela fatálním.   
    
Specifikum snižování počtu členů u ČSSD zase naopak úzce souvisí s poměrně rozšíře-ným argumentem, že členství v této politické straně není aktuálně perspektivní, byť jsou so-ciální demokraté jedním z členů vládní koalice a svůj vliv na mnohé politické i úřednické no-minace zcela jistě mají.
     
Sociolog Jan Herzmann, jako další z důvodů snižování počtu „politicky organizovaných“, uvádí posilování modernizačního trendu fungování společnosti, který, a to i dle mého osob-ního názoru, lze spatřovat již v mnoha zemích Evropy. Velká část lidí dnešní doby potřebuje spíše „cítit svobodu příští volby“, než se členstvím v politické organizaci jakkoliv so budoucna zavazovat.
    
Snižující se počet členů u významné části politických subjektů je také mnohdy zapříčiněn bezskrupulózními útoky ze strany médií, která si často, a často velice ráda, snaží uzurpovat stále vyšší podíl svého vlivu při dělbě politické moci. Z tohoto důvodu proto účelově snižují důvěryhodnost politických stran a jejích představitelů. Samozřejmě, že ne vždy se tomu tak děje neoprávněně, neboť amoralita, a často také bohužel i reálná kriminální delikvence, zejména ekonomického charakteru, se stává již i v ČR pravidelným jevem provázejícím ně-které přímo či nepřímo volené politické představitele obcí, krajů či dokonce státu. V „polisto-padové“ době bylo v ČR souzeno a také odsouzeno mnoho politiků, v některých případech i politiků významných, a v případech ojedinělých se toto týkalo dokonce i ministrů vlády. Ve hře je aktuálně i eventuální obžaloba předsedy vlády, což úrovni politickému prostředí a po-tažmo tak ani organizování příliš nenahrává.
    
Dalším důvodem ke snižování počtu politických členství bývá negativní postoj zaměstna-vatele, byť  by si odsudky tohoto typu neměl, dle naší ústavy, která garantuje politickou svo-bodu, ani náznakem dovolit.
    
Nejde ale pouze o politickou předpojatost zaměstnavatele angažujícího se v soukromém sektoru, ale i o aspekt, že samotná tato politická angažovanost, nebo dokonce přímé členství zaměstnavatelů či jejich zaměstnanců v politických subjektech, „firemním značkám“ obecně nepřispívá. Když totiž firma zaujme nějaké politické stanovisko, významně riskuje, že se svým potencionálním spotřebitelům na trhu služeb či zboží vzdálí. Britský výzkum, který proběhl na reprezentativním vzorku dvou tisíc respondentů, osvědčil, že 61 % z nich vyjádřilo názor, že firmy by se měly angažovanosti v politice a věcech úzce souvisejících vyvarovat. Toto přesvědčení, podle průzkumu, procentuálně zesilovalo s nárůstem věku respondentů.
    
V neposlední řadě hraje svoji roli ve snižování počtu členství v politických stranách i sa-motná společenská prestiž povolání politika, jako takového, a to i přes fakt, že drtivá většina členů politického subjektu na post profesionálního či poloprofesionálního politika nikdy nedo-sáhne. Ze statistiky lze konstatovat, že zatímco na čele žebříčku společenské prestiže jed-notlivých povolání se již dlouhodobě objevují takové profese, jako je lékař, vědec, vysoko-školský pedagog, soudce či projektant, na opačném pólu se, alespoň dle provedených vý-zkumů v roce 2016, umístil novinář, ale i ministr a za posledních 15 – 20 letech se tam pra-videlně řadí například i poslanec.
    
Důvodů pro snižující se počty členských základen, a především důvodů pro konečnou likvidaci jejich masovosti, je ale nepochybně ještě mnohem více. Při celkovém pohledu na situaci v ČR můžeme konstatovat, že se zde stále více rozšiřuje prostor pro občanskou se-beorganizaci, která je nejvíce decentralizovanou formou politického aktivismu a stranictví se tak postupem doby dostává „na druhou kolej“. Takovýto stav však parlamentní, resp. zastu-pitelské demokracii, která je zakotvena i v české ústavě, nepřeje. Asi i z tohoto důvodu s masovým stranictvím ve specifických podmínkách našeho politického systému, na součas-ném stupni vývoje společnosti, již počítat nelze!
     
Když se již naši občané uvolí politicky „zaevidovat“, inklinují často k subjektům, které se označují jako „hnutí“, což evokuje jakousi pomyslnou nestranickost a vyšší obsah rozhodo-vací svobody, i když opak bývá často  pravdou. V takto koncipovaných subjektech bývá totiž specifická morálka a kázeň vyžadovány mnohem intenzivněji a důsledněji a také zde větši-nou dominuje direktivní centrální řízení. Hnutí ANO 2011 či hnutí SPD Tomia Okamury jsou v tomto ohledu učebnicovými příklady. Jindy zase zvolí politický subjekt takticky zavádějící název, který ne zcela úplně odráží realitu a jeho interní politický obsah. Takto lze uvést hnutí STAN (Starostové a nezávislí), kteří voličům svým názvem, jakoby podpráhově, namlouvali, že právě u nich jsou sdruženi všichni starostové a primátoři naší země. Dobře jsou si vědomi toho, že komunální politici disponují statisticky mnohem vyšším procentem oblíbenosti a dů-věry u občanů, než politici na úrovních vyšších, přičemž se tento aspekt potom ve sněmov-ních volbách určitě hodí. Problém těchto „hnutí“ však spočívá ve vysoké politické nestabilitě jejich voličů, což analogicky znamená, že i když se v dnešní době jejich členské základny výrazně neredukují, doba, kdy k většímu poklesu dojde, nepochybně také nastane!

Jiří Valenta