Svátek má: Sabina

Komentáře

Soňa Marková

poslankyně PS PČR (KSČM)

Nejde jen o svědomí a etiku, ale i o selhávání systému zdravotnictví

Nedávno jsme mohli v České televizi shlédnout tři tragické příběhy pacientů a jejich rodin, které nás všechny hluboce zasáhly.

Věřím, že hlavním cílem bylo zabránit opakování fatálních chyb, nastartovat potřebné změny, zpřísnit kontrolní mechanismy a stanovit jasnou odpovědnost za selhání. Zmařené životy a nesmírné utrpení to sice nezmění, ale všem odpovědným za stav českého zdravotnictví by mělo jít především o nápravu.  Pacienti jsou často naštvaní na zdravotníky, na nedostatek jejich času, empatie a někdy i na omezenou nabídku. Většina nemocných ale stále věří, že jejich lékař je plně kompetentní a zařízení, ve kterém léčí, vybavené na potřebné úrovni. Bohužel se však množí případy arogance a nedostatku základních a srozumitelných informací.

„Infiltrátoři“ vyslaní do zdravotnických zařízení přišli samozřejmě s tím, co je ve zdravotnictví všeobecně známo. Základ problému spočívá v katastrofálním stavu personálního obsazení a nedostatku financí. To vede k syndromu vyhoření a přepracování. Řešení, které KSČM dlouhodobě prosazuje, spočívá v pravidelném a předvídatelném navyšování příjmů do veřejného zdravotního pojištění prostřednictvím automatických plateb za státní pojištěnce. Dostatek finančních prostředků umožní odpovídajícím způsobem odměňovat zdravotnické pracovníky v optimálním počtu tak, aby mohli poskytovat tu nejlepší zdravotní péči.



Dalším úkolem ministerstva zdravotnictví je přijmout potřebné změny ve „zdravotnických“ zákonech, omezit byrokracii, prosazovat inovace, zpřístupňovat nejmodernější medicínské postupy, léčivé přípravky a zdravotnické prostředky všem pacientům. Ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami více dbát na prevenci, motivovat ke zdravému způsobu života a předcházení nemocí. Tady ovšem ministerstvo zdravotnictví dlouhodobě selhává. Velkou překážkou fungování zdravotnictví „pro lidi“ zůstává polistopadová privatizace, přeměna pacienta na klienta, péče na služby a úporná snaha pravice udělat ze zdravotnictví výnosný byznys. Zbytečně nákladnou se pro efektivní fungování celého systému jeví i existence více zdravotních pojišťoven.

Co však nejde „jednoduše“ změnit je prostá arogance některých lékařů a sester, nesrozumitelná komunikace a následně fatální pochybení jednotlivců, která nemocnice a jejich zřizovatelé zametají pod koberec. Problémem je i manažerské a právní krytí lékařů a situací, se kterými by obyčejný člověk se svědomím nedokázal žít. Přes existenci ombudsmana, několika specializovaných právníků a několika pacientských organizací, zoufale chybí, kdo by se pacientů zastal. Tady opět selhává celý systém, který vlastně nikdo pořádně neřídí. Ministr zdravotnictví má jen omezené pravomoci. O to zřejmě po roce 1989 také šlo.

Soňa Marková