Svátek má: Daniel

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Od pětky dolů

Bude Havlíčkovo memorandum o lithiu pohřbem ČSSD? Mělo by být pohřbem těch, kdo jsou spojeni s takovýmto stylem vládnutí.

Naštěstí máme volby, které dávají občanům možnost zasahovat do kandidátek prostřednictvím kroužků. Umožňují voličům prosazovat, koho v parlamentu chtějí, i koho tam z dané strany nechtějí. Je to lepší než protestovat tím, že k volbám nejdu.

Ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček (CSSD) tvrdí, že Memorandum o těžbě lithia, které podepsal s australskou firmou European Metals Holding je nezávazné ujednání. To mu však nebrání i v tvrzení opačného charakteru, a sice, že „bez memoranda by si firma s přednostním právem na těžební licenci mohla s lithiem dělat, co by chtěla.” Tak je závazné, nebo není?

Věcí se bude zabývat ve středu Senát a příští pondělí Poslanecká sněmovna, kterou nezastavila ani vytrhaná podlaha v rozkopaném jednacím sálu. Komunisté si nechali zpracovat analýzu, jejíž zjištění pak publikoval Martin Kunštek (taky se mnou prožil pár let v Ekonomu). Vyplývá z ní, že žádné přednostní právo na těžební licenci neexistuje, tato licence není nároková. Je pouze časově omezené právo zpoplatnit zjištění z průzkumu, ale státu jsou ze zákona poskytována zadarmo. Stát taky surovinu vlastní a nelze jej připravit o právo tuto surovinu i těžit.

Mne na memorandu zaujal především poukaz na Dohodu mezi Českou republikou a Austrálií o vzájemné podpoře a ochraně investic z roku 1993, neboť žádná investice zatím podniknuta nebyla. Ložiskový průzkum je podobná investice, jako když se přihlásíte do soutěže o stavbu olympijského areálu, uděláte všechny studie a přípravy projektu, ale pochopitelně nemáte záruku, že vyhrajete. U uvedeného průzkumu se sice hovoří o přednostním právu na těžební licenci, avšak ve skutečnosti je to právo být při nejhorším druhý. Absolutní právo má stát.

Takže žádná ochrana investice, spíše podivná past na naději na přesměrování české ekonomiky do oboru budoucnosti. Past, která to má zabetonovat v právní divočině 90. let. Neobratnost? Chudé strany pár dní před nákladnými volbami s nejistým výsledkem a velkými výdaji za prohraný soud s Altnerem na cestě? Kunštek to rovnou označil za poukázku na výpalné za prohranou arbitráž. Havlíček se hájí, ale rozporu v jeho tvrzeních už jsme si všimli.


Ve středu, a pak ještě následující pondělí se o to poperou senátoři a poslanci. Ale v pátek nastoupí občané. Budou sněmovní volby. Mohou s tím něco udělat? Nabízím doporučení, které jsem zpracoval pro Alternativu Zdola:

Spousta lidí je politikou tak zhnusena, že chce protestovat tím nejjednodušším způsobem, zůstanou při volbách doma.

Co si od toho slibují? Jsou přesvědčeni, že tak předají jasný vzkaz vedení politických stran – moji důvěru nemáte. Když prý bude takových dost, politici se nad tím zamyslí a … A co? A nic. Poděkují těm, kdo jim hlasy dali.

Rozhořčení lidí lze snadno pochopit. Příležitostí, jak to účinně vyjádřit, je přitom málo. Parlament se nikdy nezmohl na to, aby přijal zákon o všeobecném referendu, které máme v ústavě. Bojí se. Trochu lepší je to na místní úrovni, kde se prosazuje účast veřejnosti při sestavování rozpočtu. Toto participativní rozpočtování však často připomíná běh na místě, protože pracuje s nepatrným zlomkem výdajů města či obce. Velké slovo máme opravdu jen jednou za čtyři roky při sněmovních volbách, neboť tam se rozdávají karty. A rozdáváme je my, voliči.

Vážně, není dobrý nápad k volbám nejít. Už proto, že rozhořčení jsou hlavně voliči levice. Jejich protest jenom zvýší váhu pravicových hlasů. To že by chtěli?

Vhodnější je proto jiná forma protestu. Spočívá v odmítnutí důvěry stranickému vedení. Ve všech stranách vedli v posledních měsících tvrdý boj o obsazení volitelných míst. Kdo se tam probil, ten je skutečným vlastníkem politické moci. Viděno jinak, patří do okruhu těch, „kdo za to může“. Můžete tedy protestovat tím, že vyberete stranu, kterou byste normálně volili, ale upřednostníte někoho z hloubi kandidátky. Tam se osoby z vedení strany nevyskytují.

Strany předpokládají, že jim to tam prostě hodíme, takže hlasy budou přiděleny kandidátům na prvních místech seznamu. Proto se za „volitelné“ považuje jen postavení v čele kandidátky a v jeho nejtěsnějším závěsu. Kolik poslanců jedné strany může vzejít z jednoho kraje? Spočítáte to na prstech dělníka z pily.

Když pominu Hnutí ANO, které vede všechny průzkumy o parník, pak v peletonu pěti nebo šesti stran, které za ním klopýtají, bude úspěchem, když jim v jednom kraji zvolí jednoho nebo dva poslance. V některém z větších krajů získají úspěšnější strany možná i čtyři mandáty, ale víc to nebude. Na volebním seznamu středně úspěšné strany se chápou za „volitelná“ maximálně první čtyři místa.


Mám tedy radu pro ty, kdo chtějí vyjádřit svou nespokojenost tím, že k volbám nepůjdou. Rozmyslete si to! Jděte tam a svou nespokojenost dejte najevo tím, že budete kroužkovat kandidáty umístěné hlouběji na seznamu. Zakroužkujte prostě kandidáty na místech, které volební stratégové považují za nevolitelná. Sdělte jim, že tam chcete jiné lidi. Těm, kdo za to můžou, dáte červenou. Můžete je vykroužkovat.

Jak se to dělá? Každý volič má právo označit kandidáta, kterému dává přednost. Udělá to tak, že na kandidátní listině označí jeho pořadové číslo kroužkem. Každý volič má k dispozici až čtyři kroužky. Pozor – když jich dáte pět, nepočítá se žádný. Je tu však ještě další podmínka. Pokud se má kandidát posunout ve výsledcích výše, musí dostat aspoň pět procent preferenčních hlasů.

Stejnou technikou lze dát najevo i to, koho ve sněmovně nechcete. Zařídí to čtyři kroužky v okolí nechtěného kandidáta – ostatní preferenci dostanou, on však ne, proto bude přeskočen. Strana bude na neúspěch reagovat. Ocitnou se tam noví lidé, a ti budou upevňovat svoji moc kritikou předchůdců. Vlastně vám dají za pravdu. To není tak špatný výsledek.

Kroužky lze tedy použít buď k tomu, že někomu pomůžeme nahoru, nebo k tomu, že někomu zabouchneme dveře. Bdělejší voliči, kteří si udělali čas pro studium kandidátek, sáhnou nejspíš po té pomoci nahoru. Předtím si kandidáty vyslechnou na volebních schůzích a mohou jim případně dávat otázky, zda jsou ti praví?

Já bych se třeba ptal, zda je odpůrcem vytváření zahraničních vojenských základen na našem území. Samozřejmě, zda se zasadí o zákon o všeobecném referendu, aby pak nebyl problém, jak názor občanů ověřit. Dal bych přednost takovému, který je proti veřejné podpoře uhelných a jaderných elektráren a zasadí se o vyrovnání podmínek zavedením daně z uhlíku.

Ale teď se obracím k těm, kdo by protestovali tím, že by nešli volit. Je vás hodně? Pak může být váš protest ještě účinnější, když se voleb zúčastníte. Musíte se však zkoordinovat, aby se to mohlo započítat a ovlivnit výsledek. Nabízím jednoduchou formuli – kroužkujte od pětky dolů. Než nevolit, to raději hlas své straně, ale s výstražnými kroužky.

Strany potřebujeme. Je snadné o ně přijít. Bídný volební výsledek znamená výpadek státního příspěvku. A když tyto hladové příjmy ještě doprovodí dluhy, může partaj zavřít krám. Jenže, co potom? Je těžké přijít s něčím jiným. Kdo to někdy zkusil, a není miliardář, ví, o čem mluvím.

Nelíbí se vám politika? Vymeťte vedení, ale zachovejte partaj. Kroužkujte. Třeba mechanicky, od pětky dolů. Ale to musíte hodit lístek do urny. A to je opravdu důležité.

Zbyněk Fiala
vasevec.cz