Svátek má: Mahulena

Komentáře

Kateřina Konečná

politička (KSČM)

Radostné loučení

Přestože jsem se dlouho obávala, že tento den nikdy nepřijde, brzy přijde ta krásná chvíle, kdy Jean-Claude Juncker přestane být předsedou Evropské komise.

Sice to byla pocitově desetiletí, ale jeho pětiletá vláda rozhodně nebyla ověnčena vavřínem úspěchů, což pocítili zejména Češi, kterým sliboval ukončení dvojí kvality potravin. Se jménem odcházejícího předsedy se tak budou spojovat nejvíce jeho nechvalně slavné alkoholové taškařice na oficiálních zasedáních EU a zahraničních cestách, ale hlavně vejde do evropských dějin jako někdo, za jehož vlády poprvé došlo k odchodu členské země z EU.

Obecně vzato, pro mě byla (ne)činnost Evropské komise největším zklamáním posledního evropského období. Komise se nejdříve utápěla v migrační krizi a dokázala mluvit jenom o kvótách. U jiných témat se mistrně naučili zdržovací taktiku a mlžení tak, že by na ně byl pyšný i Humphrey Appleby z „Jistě, pane mistře“. U palmového oleje se vymlouvali na to, že čekají na roky opožděnou studii, kterou podle některých mých zpráv měli dávno v šuplíku, a pak se vymlouvali na to, že si ji musí teprve nastudovat. Aféra Dieselgate nám ukázala, že Komise roky kryla velké automobilky a nečinně přihlížela, když byli spotřebitelé klamáni. Po brexitu se předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker rozhodl nastartovat debatu o budoucím vývoji EU a předložil pět scénářů. Pouze jeden z nich počítal se spoluprací i v sociální oblasti a jinak šlo vlastně pouze o jednotný trh. Sám Juncker několikrát změnil názor na to, který scénář vlastně sám podporuje. Poslední kapkou pro mě bylo, když se současná Komise podvolila tlaku zbrojařské lobby a umožnila jim získávat z rozpočtu EU veřejné peníze k vývoji pokročilých vojenských technologií.

S Junckerovým jménem je kromě brexitu spojen i skandál LuxLeaks. V tomto případě vyšlo na povrch, že až 340 nadnárodních firem uzavřelo s Lucemburskem tajné dohody, aby mohly platit nižší daně. To způsobilo ztrátu miliard eur zemím, v nichž tyto podniky vytvářejí zisk. Důvěryhodnost a efektivita Evropské komise v boji proti vyhýbání se daňovým povinnostem a škodlivé daňové soutěži v rámci EU, byla oslabována kontroverzní úlohou, kterou ve skandálu LuxLeaks hrál její stávající předseda Jean-Claude Juncker. Ten byl téměř po dvacet let lucemburským premiérem a ministrem financí. Juncker nikdy neosvětlil svou vedoucí úlohu při zavádění a prosazování Lucemburska jakožto kvetoucího offshorového finančního centra na úkor ostatních členských států EU. Považuji za neuvěřitelně paradoxní, že Evropský parlament, který má za úkol kontrolovat Evropskou komisi, není schopen upozornit na to, že předseda Komise Juncker udělal dříve z Lucemburska daňový ráj a že tedy není trochu divné, že proti nim bojuje.

Tedy: je nyní třeba ukázat Junckerovi dveře a po jeho odchodu provolat třikrát „hip, hip, hurá“, ale pak se samozřejmě dostaneme k palčivé klasické otázce: „co teď?“ Je již skutečně zcela zásadní, abychom si položili otázku primárně související s komplexní budoucností EU. Ta totiž musí navrátit svou pozornost k evropským občanům. Teď jsme na konci pětiletého volebního období, přičemž EU (respektive Komise) se půl roku rozkoukávala, dva roky nemluvila o ničem jiném než o migraci, poté další dva roky o brexitu a posledního půl roku dojíždí rozjetou agendu a připravuje se na volby. Občanům chtěla Komise dát na poslední chvíli jako dáreček zrušení změny času a doufat, že to nacionalistům sebere pár procent hlasů. Takto se politika pro občany dělat nedá.



Komise nehnula prstem pro Katalánce a ani Kurdy. Juncker se v médiích do Trumpa sice pouštěl, ale v Bílém domě se tvářil jako školáček a šel mu na ruku. Komise navíc vyjednávala smlouvu o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), která byla vyjednávána potají, pod vlivem korporací a jejíž vyjednávání zastavil až Trump, který od té doby vede s EU celní válku. Namísto toho Komise uzavřela a předložila dohodu CETA, která se ve svých principech neliší od smlouvy TTIP a byla vytvořena za účelem další privatizace a deregulace veřejných služeb. To v důsledku může vést k ohrožení zdraví spotřebitelů a práv zaměstnanců.

Když už je řeč o TTIP není možno nezmínit smutný osud evropské občanské iniciativy „STOP TTIP“. Iniciativa »Stop TTIP«, jež splňovala všechny podmínky registrace, přišla na Komisi, která jí suše oznámila, že registrace neproběhne, přičemž primární argument spočíval v tom, že evropské občanské iniciativy mají legislativu navrhovat, a nikoliv se proti nějaké vymezovat. Zástupci Stop TTIP se však obrátili na Tribunál Evropské unie, který se postavil proti rozhodnutí Komise, jež tak byla na hlavu poražena. Komise pod Junckerovým vedením se však rozhodla, že provede finální akt své neuvěřitelně drzé a nedemokratické hry a organizátorům iniciativy, kterým se za rok práce podařilo nashromáždit 3 284 289 podpisů, s ledovým klidem sdělila, že tedy bude akceptovat rozhodnutí Tribunálu, ale že organizátoři musí začít sbírat podpisy znovu.

Slavně nedopadla ani revize zmíněných evropských občanských iniciativ (ECI). Přes některé pozitivní body navrhované změny i nadále omezují šance na vznik nových úspěšných iniciativ v důsledku značných překážek, jako je například přerušení jednotlivých systémů elektronického sběru dat, jelikož by nyní Komise měla zřídit a provozovat centrální online systém sběru prohlášení o podpoře. Jelikož tato reforma vážně poškodila příležitosti občanů EU k účasti na evropské demokracii, nemohla jsem ji podpořit. ECI je jediným nástrojem, který může spojit občany EU, aby získali přímé a formální slovo v politických procesech EU a revize nenapravila to podstatné. Není přece možné, aby Komise ignorovala výsledky roční práce aktivistů. Pokud jsou splněny všechny Komisí dané podmínky, pak by měla přetavit ECI do legislativního návrhu tak, aby na rozdíl od nikým nevolené Komise, rozhodli přímo volení zástupci v Evropském parlamentu. Pokud nedojde k této změně, stane se z naděje, že se občané budou podílet na rozhodování vícekrát než jednou za pět let a že jim EU přiroste více k srdci, naprostý výsměch a docíleno bude opaku.

Juncker a jeho Komise byli pro mě ztělesněním EU jakožto organizace v krizi. Jeho vystoupení byla často naprosto bezpředmětná. Před několika lety se od pultíků snažil dojímat, že je smutný a že není byrokrat a ani robot. Takto sebestředné vystoupení tváří v tvář největší krizi EU, za kterou nese zodpovědnost, bylo pro Junckera typické. Je naprosto jasné, že si nepřipouští vlastní selhání. Nechci, aby si sypal popel na hlavu. Chci, aby přijal politickou zodpovědnost za současný stav Evropské unie a opravdu definitivně z evropské politiky odešel. Předseda Evropské komise má myslet na občany a ne na to, že je smutný a jak tutlat svoje aféry (viz LuxLeaks). Sice tvrdil, že chce sociální Evropu, a kritizoval politiku škrtů, ale víme, jak málo pro to udělal. Neodchází hrdě s hlavou vztyčenou, ale spíše vrávoravě odkráčí na propadliště dějin.

Kateřina Konečná