Je jím velitel Abdul Ghaní Baradár, který se má stát příštím premiérem. Politická jednání zahájí 31. srpna, kdy mají odejít poslední Američané.

Americký prezident Joe Biden v televizním projevu řekl všem Američanům, kteří domů chtějí, že se domů dostanou. Ovšem jeho vyjádření bylo dost podmíněné, varoval, že to může dopadnout špatně. To nejdůležitější je zkracující se lhůta, kterou na to sám vyměřil. Podle dosavadního plánu mají americké jednotky letiště opustit 31. srpna. Biden je ze všech stran vyzýván, aby to trochu protáhl, ale moc se do toho nechce. Tuší, že sebemenší prodlužování pobytu amerických sil v Afghánistánu provázené kladením podmínek může být pastí,  ve které snadno uvázne znovu.

Tálibán s tímto datem počítá jako s okamžikem, kdy začnou jednání o ustavení vlády. Do Kábulu už přiletěl nejdůležitější muž pro příští politické uspořádání v Afghánistánu, velitel Abdul Ghaní Baradár, který se má stát příští premiérem. Vracel se z katarského Dauhá, kde vedl tálibánskou delegaci pro jednání s Američany. Byl to on, kdo v únoru 2020 podepsal dohodu s administrativou prezidenta Donalda Trumpa, podle které měli Američané odejít už v květnu tohoto roku. Baradár se vracel přes Kandahár na jihu země, kde kdysi Tálibán zakládal. Teď nejspíš kontroloval potenciál tohoto svého mocenského zázemí.

Pár útržkových zpráv naznačuje, co se má dít v nejbližších dnech. Americký list Washington Post získal potvrzující informaci od jednoho z tálibánských představitelů, že to bude Baradár, kdo má jednat o tom, jaký typ vlády má v Afghánistánu vzniknout. Jiný tálibánský představitel řekl zpravodaji francouzské agentury AFP, že Baradár se setká jak s veliteli džihádu, tak s některými afghánskými politiky a pokusí se dosáhnout „inkluzívního uspořádání“. Očekává se, soudí Ros Krasny z agentury Bloomberg, že Baradár se setká s širokým okruhem osob včetně bývalých vládních představitelů, velitelů místních ozbrojených skupin, politiků a náboženských vůdců.

Očekávání jsou tedy dost protikladná. Proti obavám, že to bude stejné jako v 90. letech po odchodu sovětských vojsk, kdy Tálibán vládl mimořádně krutě, zaznívají nadějnější hlasy, že dnes už jsou tálibánci pragmatičtí a budou usilovat o pozitivní regionální začlenění. Jinou věcí bude schopnost vládnout, která zahrnuje i schopnost prosadit vůli vedení shora dolů mezi vlastními bojovníky. Divoké zprávy z některých měst, kde jsou ženy odháněny domů a odehrávají se různé akty msty, mohou být částečně odrazem toho, že přechod na mírový život může chvíli trvat. Pokud se vůbec podaří.

Kolem kábulského letiště jsou shromážděny snad desítky tisíc lidí, kteří na tu pragmatičnost nespoléhají. Část jich prorazila perimetr a pronikla do prostoru letiště, i když jim všichni tvrdí, že do letadla se nedostanou. Perimetr letiště je chráněn Američany zevnitř, zatímco zvenčí je obklopen hlídkami Tálibánu. Americký velitel letiště několikrát denně komunikuje s místním velitelem Tálibánu, takže obě strany nějakou formou spolupracují. Tálibánci teoreticky nebrání evakuaci cizinců a Afghánců, kteří to mají některou ze zahraničních zemí zajištěné. Jen se prý pokoušejí odhánět Afghánce bez papírů. Ale ne všichni se v těch papírech vyznají.

Vchody na letiště jsou zablokované davem, takže to nejtěžší z celého úprku je dostat se dovnitř. Americké úřady v Kábulu nyní vyzývaly všechny, koho chtějí odvézt, aby se samostatně nepokoušeli o cestu na letiště a počkali na výzvu, až bude průchod zajištěn. Jenže na letišti je taky pěkná mela. Konzulární pracovníci byli posíleni, nikdo si nechce pustit domů škodnou, a tak to strašně dlouho trvá. Ve chvíli, kdy se jedno letadlo plní, nad Kábulem krouží tři další. Mnohá letadla se tak raději zvednou poloprázdná.

Když však jsou plná, tak opravdu hodně. Pár fotek ukázalo vnitřek amerických vojenských letadel C-17, která jsou vybavena pro stovku osob, ale teď běžně přepravují čtyři stovky. Sedí se na zemi. Afghánské rodiny rozprostřou deku a sedí pohromadě jak na nějakém gigantickém pikniku. Rekord na začátku byl skoro šest stovek cestujících.

Zpočátku se létalo jen do katarského Dauhá a do Kuvajtu, kde je však už plno. Další lety zamíří na americkou leteckou základnu na ostrově Guam a nejnověji i do německého Ramsteinu, znovu, do uzavřených prostor, aby bylo kde lidi proklepnout, koho lze kam pustit. Nic příjemného to asi nebude.

Pozoruhodné je, že se nevyužívá Pákistán, který poskytoval Tálibánu zázemí a tradičně jej skrytě i otevřeně podporoval, zejména prostřednictvím sdružené zpravodajské služby ISI. Nyní Pákistán sám evakuoval všechny osoby z velvyslanectví spolu s dalšími spolupracovníky, celkem 1100 osob. Jeho situace se drasticky mění, Američané ho už nepotřebují.

Z komentářů, ve kterých se znovu a znovu promílá rozhodnutí amerického prezidenta Joe Bidena opravdu skončit tuhle nekonečnou válku, mě nejvíc zaujal literární přístup sloupkaře New York Times Thomase Friedmana. Čeští čtenáři jej znají jako autora knihy Svět je plochý (v důsledku globalizace), ale další knihy psal o palestinském konfliktu, takže je to všestranný zahraničář. Teď přišel s překvapivým nápadem, že si o Bidenově rozhodnutí promluví s (dávno zesnulým) prezidentem Lyndonem Johnsonem.

Byl to přece demokratický prezident Johnson, kdo v dubnu 1965 rozhodl o bombardování Vietnamu, o rozvinutí nejkrutějších forem války se zdánlivě slabším nepřítelem. Přitom vnitropoliticky to byl prezident, který se pokoušel navázat na budování sociálního státu, zahájené prezidentem F. D. Rooseveltem, a je v tomto ohledu Bidenovým vzorem.

Teď tedy dostal otázku, co říká řeči, kterou Biden ospravedlnil odchod Američanů z Afghánistánu.

„Přál bych si, abych tenkrát řekl to, co Biden teď,“ praví Friedmanův Johnson a opakuje Bidenova slova: „Kolik dalších generací amerických dcer a synů bych měl posílat bojovat v afghánské občanské válce, do které se afghánským jednotkám nechce?“