Svátek má: René

Komentáře

Vraťme Západu jeho původní smysl

Projev na ženevské konferenci Crans Montana Forum

Dnes je 17. listopadu. Před třiceti třemi lety se v tento den konala v Praze studentská demonstrace, jejíž účastníci, včetně mého syna, byli brutálně napadeni komunistickou policií. Její agresivní zásah odstartoval procesy, které jsou i v cizině známé jako tzv. sametová revoluce.

Přišla v pravou chvíli. Komunismus byl už tak ochablý, že nebyl ani schopen, ani ochoten se účinně bránit. Z toho důvodu jsem znovu a znovu říkal, že komunismus nebyl poražen. Zhroutil se sám. Ne všichni to rádi slyšeli.

Tato událost se stala určujícím momentem moderní historie naší země. Byla počátkem naší cesty ke svobodě, parlamentní demokracii a tržní ekonomice. A, jak vždycky dodávám, k normálnímu životu. Tři týdny poté jsem se stal členem první postkomunistické vlády a byla mi svěřena funkce ministra financí. To mi dalo příležitost připravovat koncept a spolupodílet se na provedení radikální ekonomické, sociální a politické transformace naší země, tehdy ještě Československa. Dnes je toto výročí státním svátkem České republiky.

Tuto, v zahraničí již pozapomenutou událost nezmiňuji bez jistého záměru. Naše zkušenost z éry komunismu by neměla být zapomenuta, neboť je nutné se z ní poučit. Měla by se stát mementem v úsilí zvládnout velmi problematický a v mnohém přelomový dnešek. Jsme znovu na křižovatce. Je to nejdramatičtější moment posledních tří desetiletí.

Komunismus nás poškodil v mnoha věcech. Neumožnil nám žít způsobem, jak žili v té době Švýcaři a další země Západu. Vím o tom své. Polovinu svého života prožil v komunismu. Byla to ztráta, ochuzení, deprivace, ale bylo to i něco s opačným znaménkem. Byl to zdroj poučení. Díky tomu vnímáme dnešní realitu ostřeji a naše kritické hodnocení současnosti je radikálnější, než jak ji vidí ti, kteří komunismus neprožili. Komunismem jsme tedy i něco získali.

Moje frustrace začíná být srovnatelná s tím, co jsem prožíval v posledních letech komunismu. Nedopadlo to tak, jak jsme chtěli. Sny a ambice, které jsme měli v okamžiku pádu komunismu, se bohužel nestaly dnešní realitou. A to nemám na mysli jenom naši zemi nebo naši část světa.

Mám pochybnosti o vhodnosti jedné z vět, které jsou použity v programu tohoto fóra, o větě, že „vstupujeme do nového světa“. Myslí se tím teď? V jakém smyslu je tento svět nový? Jdeme dopředu, nebo dozadu? Na Západě končí relativně svobodná, klidná a prosperující éra posledních desetiletí, ale je to „nový svět“?

Nemluvme o „novém světě“. Nazývejme to, kam teď jdeme, správnými slovy. Nazývejme to postdemokratický, postpolitický a postnormální svět. Nic nového v něm není. Takovou situaci lidstvo zažilo už mnohokrát.

Vždycky je to však trochu jinak. Něco nového v jistém smyslu zažíváme. Vidím to ve ztrátě normálnosti, racionality a zdravého rozumu. Někteří často používáme trefný výraz Aldouse Huxleyho „brave new world“, ale pro mne patřil důraz vždy na přídavné jméno „brave“. Toto špatně přeložitelné slovo má v mých očích výlučně negativní význam. Brave nemůže znamenat krásný, i když je to tak leckdy překládáno. Bojím se, že se jedné variantě tohoto „brave new world“ nezadržitelně blížíme. Prožíváme nebezpečnou éru politické nestability a společenského, ekonomického a finančního chaosu, jehož součástí je nová verze potlačení svobody a svobodných trhů.

Rozhodující prvky této změny začínaly v politické sféře. Už několik desetiletí jsme svědky ústupu ideologických politických střetů. Základní otázky společnosti přestaly být politickým tématem, což souvisí s oslabováním politických stran, které jsou už jen matoucím odvarem svého původního smyslu. Jsou více zástěrkou demokracie než skutečnou demokracií. V dnešním světě jsou zájmy většiny podřízeny zájmům hlasitých, agresivních menšin a ty jsou reprezentovány arogantními zájmovými sdruženími, nikoli politickými stranami. Celek společnosti není reprezentován nikým a zájmy většiny nejsou brány v úvahu.



Klasické politické spory, založené na dobře definovaných politických idejích, v minulosti formulované a autenticky zastupované politickými stranami, byly zdiskreditovány. Byly nahrazeny televizními talk shows a tzv. expertní demokracií. Politici v nich nehrají zásadní roli. Dominují populární „herci“ a vyvolení, nikoli zvolení experti. Jejich zcela bezprecedentní role byla dobře vidět v covidové pandemii. Politika, neboli vyhodnocování alternativ, skončila. O totéž usilovali komunističtí ideologové. I ti se snažili nahradit politiku expertokracií.

To, s čím se dnes potýkáme, není importem z Východu. Způsobili jsme si to sami. Byl to Západ, který otevřel stavidla masové migraci přijetím ideologie multikulturalismu. Byl to Západ, který se nechal vmanévrovat do hluboké energetické krize tím, že podporoval fantasmagorie environmentalismu a Zeleného údělu, což mu způsobilo obrovskou ekonomickou škodu. A byl to Západ, který si zlikvidoval svou konkurenceschopnost potlačením trhu extenzivní a škodlivou regulací ekonomiky, založenou na politických imperativech. Předstupněm pro nalezení cesty k obnově Západu je zbavit se našich vlastních chyb a předsudků. Není jím obviňování světa kolem nás.

Věnujme se našim omylům, mluvme o návratu k politice s ideologickým obsahem. Mluvme o potřebě renesance politických stran. Hledejme nové odvážné politické lídry. Vraťme se k „politické politice“.

Souhlasím i s tím, že je nutné „redefinovat zahraniční politiku“, vrátit ji její původní smysl a obsah. Musí vyjadřovat a prosazovat národní zájmy. To vyžaduje hledat partnery a odvážit se užitečných kompromisů. Jak vidíme v těchto chvílích na Ukrajině, kde není kompromis, tam je válka. Když spolu nemluvíme, tak na sebe střílíme. Všechny strany tohoto konfliktu měly už dávno jednat a vyjednávat. Nejen Rusové a Ukrajinci.

Tato válka nespadla z nebe. Dlouho se na ní pracovalo. Tamní problémy nezačaly v únoru 2022. Již v roce 2014 jsem varoval před destabilizací velmi křehké Ukrajiny a před zneužíváním této země k narůstající konfrontaci mezi Západem a Ruskem. „Konfrontace“ se bohužel přeměnila v otevřenou válku s desetitisíci oběťmi, s rozsáhlou destrukcí celých regionů Ukrajiny a se zásadní změnou v atmosféře světa. Je snadné vinit agresora. Daleko obtížnější je vidět a pochopit řetěz příčin a následků, který k 24. únoru 2022 vedl.

V písemné předmluvě k úvodní sekci konference je zmiňována „klíčová role států jihovýchodní Evropy čekajících na NATO a EU“. Po své nedávné návštěvě Severní Makedonie musím potvrdit, že jsou lidé těchto zemí v nejistotě a že se cítí zneužiti. Jsou zoufalí z toho, že jsou Západem nepřetržitě poučováni jako nedospělí žáčkové. Tyto země jsou blíže k Istanbulu než k Bruselu nejen geograficky, ale i mentálně a historicky. Mají jinou minulost, kulturu, náboženství i nedávnou historii než západní a střední Evropa, ale to je třeba respektovat.

Využijme ženevského setkání k tomu, abychom veřejně vyjádřili své názory na tyto události. Navraťme Crans Montana fóru jeho dřívější velikost a význam. Odstrčme davoské fórum do bezvýznamnosti. Tam, kam skutečně patří.

Václav Klaus

Označili byste Rusko jako teroristický stát?

Ano
transparent.gif transparent.gif
15%
Ne
transparent.gif transparent.gif
69%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
16%