Svátek má: Marek

Politika

Velikost textu:

Jaroslav Bašta: Válka s mnoha pseudonymy

Jaroslav Bašta:  Válka s mnoha pseudonymy

V tomto týdnu uplynulo už pět let od začátku nejnebezpečnějšího válečného konfliktu ve východní Evropě, připomíná v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
14. dubna 2019 - 03:20
 
Shodou okolností toto výročí si připomínáme jen týden před tím, než na Ukrajině proběhne druhé rozhodující kolo prezidentských voleb. Tento souběh představuje dobrou příležitost nejen k pohledu do minulosti, ale také na možnou budoucí podobu dlouhé a krvavé války.
   
Dne 13. dubna 2014 A. Turčynov, který v období do voleb zastupoval prezidenta, a byl předsedou Rady národní bezpečnosti Ukrajiny, vyhlásil Protiteroristickou operaci v Doněcku, Luhansku a Charkově. Toto datum lze považovat za počátek války na východě Ukrajiny.
   
Cesta k ní byla relativně dlouhá – začala ještě v listopadu roku 2013 demonstracemi na kyjevském Majdanu, které skončily svržením legálně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče a následným rozvratem celé ukrajinské státní správy. Moc přebírali aktivisté, kteří se dle příkladu revoluce v hlavním městě shromažďovali  na náměstích ukrajinských měst a sesazovali dosavadní představitele regionálních administrativ jmenovaných sesazeným prezidentem. Tato fáze státního převratu v regionech se nejprve omezovala jen na Halič, ale po odtržení Krymu a jeho přechodu do Ruské federace na počátku dubna, začali stejně postupovat ruskojazyční občané jihovýchodní Ukrajiny.
   
Demonstrovali, obsazovali administrativní budovy a dožadovali se federalizace země. Kyjev (Turčynov a premiér Jaceňuk) odmítl politické řešení krize, označil občany ukrajinského východu za separatisty a teroristy, a poslal na ně armádní jednotky, aby (v té době ještě nekrvavé) povstání potlačily. Část armády přešla i se svou výzbrojí na stranu vzbouřenců a tak začala regulérní občanská válka. Ozbrojená opozice se nazvala domobranou a domobranci kladli vládním jednotkám, které se rozšířily o dobrovolníky z nově vytvořené ukrajinské Národní gardy překvapivě účinný odpor.
   
Ukázalo se, že proti veškeré vojenské logice vládní jednotky přes svoji asi sedminásobnou početní a technickou převahu nedokázaly splnit dva základní strategické cíle: obsadit hranici s Ruskou federací a přerušit spojení mezi Luhanskem a Doněckem. Kvůli tomu došlo k prvému ukrajinskému pokusu o internacionalizaci konfliktu sestřelením malajsijského letadla. Cynická intrika však nevyšla, místo vojenského zásahu proti Rusku přišly ze strany Západu jen sankce.
   
Naopak, na konci léta roku 2014 došlo ke katastrofální porážce ukrajinské armády u Ilovajska. Jejím výsledkem byla první mírová jednání v Minsku mezi oběma povstaleckými republikami a Ukrajinou pod patronací OBSE. Ujednání nebyla dodržena, protože ukrajinská armáda se znovu pokusila roztrhnout spojení mezi Doněckem a Luhanskem u Debalceva. Dopadlo to stejně jako u Ilovajsku, shodou okolností závěrečná porážka ukrajinských jednotek proběhla v době opakovaného mírového jednání v Minsku, které ovlivnila, jak dokazují mírové dohody Minsk II.
   
Od té doby lze konflikt považovat za zamrzlý. Změnil se v poněkud virtuální zástupnou válku mezi Západem (především Spojenými státy) a Ruskou federací, která se však kdykoli může zase rozhořet. Ukrajina, respektive současný prezident Porošenko, kromě dvou původních nedosažených strategických cílů přidal ještě třetí, a tím je rozšíření současné občanské války v celoevropský konflikt.

   
Ostatně, Petro Porošenko ve funkci prezidenta za posledních pět let ve vztahu k válce zastává ty nejtvrdší možné postoje. Nejprve, hned od svého zvolení (přísahu složil 7. 6. 2014) prosazoval ten nejbrutálnější možný postup proti povstalcům, v červenci 2014 nechal bombardovat obytné čtvrti a infrastrukturu. Po druhých Minských dohodách sice ustoupil od pokračování v bojových akcích, nicméně odmítá jakékoli politické řešení krize, zejména pak vyjednávání se separatisty, které nazývá „bandity“ a „ruskými teroristy“. Na konci loňského roku vyprovokoval námořní konflikt s Ruskou federací v Kerčském průlivu ve snaze oddálit prezidentské volby a při té příležitosti se snažil konflikt internacionalizovat. Nic z toho se mu nepodařilo.
   
Na tomto nesmiřitelném postoji postavil také svoji předvolební kampaň, která vyvrcholila jeho výrokem o tom, že všichni jeho protikandidáti jsou objektivně agenty ruského prezidenta Vladimíra Putina. Vyjádřil to předvolebním heslem Porošenko – Putin 20: 80. Jak se ukázalo, byl přílišným optimistou, dostal pouhých 16%, nikoli těch dvacet procent, ve které doufal. Druhé kolo ukrajinských prezidentských voleb tak možná bude plebiscitem o válce a míru. Proto není vyloučeno, že jeho výsledek bude v duchu těch ukrajinských tradic, kvůli kterým vypukla Oranžová revoluce v roce 2004. Důležité přece je, kdo hlasy sčítá.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)