Svátek má: Naděžda

Politika

Velikost textu:

Petr Hampl: Co když se Zelený nový úděl přece jen povede?

Petr Hampl: Co když se Zelený nový úděl přece jen povede?

<< OTÁZKA TÝDNE >> Tu otázku mi před pár dny poslal jeden čtenář. Je to silná otázka, protože rozbíjí něco, co pokládáme úplně automaticky za pravdivé. Právě v těch bodech, kde jsme si tak jistí, že už nemusíme nic ověřovat, se totiž často skrývá zádrhel.

Petr Hampl, nezávislý sociolog
30. července 2021 - 03:20

Je tedy dobré otázce věnovat pozornost a vypořádat se s ní co nejpoctivěji. Když se podíváme pozorně, skládá se vlastně ze tří.
  • Co to vlastně znamená „úspěch Nového zeleného údělu“? Co je ideálním koncovým stavem, ke kterému chtějí jeho propagátoři dospět?
  • Je možné jej dosáhnout?
  • Je možné jej udržet?

K prvnímu bodu. Ani nejaktivnější příznivci Nového zeleného údělu netvrdí, že na jeho konci je stav, kdy bude zachráněna planeta. I oni přiznávají, že globální klima nebude příliš ovlivněno. Jejich základní argument zní, „musíme udělat aspoň něco.“

Pokud tedy není cílem záchrana planety, co tím cílem je?
  • Zrušení průmyslu, dopravy a zemědělství v současné podobě.
  • Nahrazení nějakým jiným průmyslem, dopravou a zemědělství. To nové bude používat zcela jiné technologie než to současné, a pravděpodobně i jiné organizační principy.
  • Dojde k dramatickému snížení životní úrovně, a lidé se s tím smíří.
  • Vrstvě dozorců, koordinátorů a architektů Nového zeleného údělu bude zachována současná životní úroveň.

Těchto cílů má být dosaženo během přibližně 20 let. Je to možné?
 
Z čistě technologického hlediska se dnes zdá nemožné, že by „zelené“ technologie dokázaly zajistit život Evropanů, a to i za předpokladu, že se Evropané hodně uskromní. Zelené požadavky na zemědělství vedou k děsivé devastaci půdy, což nemůže skončit jinak než hladomorem. Zelené požadavky na energetiku znamenají, že nebude možné zajistit ani základní zásobování obyvatelstva. O elektromobilech bylo napsáno již dost. A tak dále.

Nicméně nemůžeme vyloučit, že se podaří vynalézt a vyvinout technické inovace, se kterými to možné bude. Dokonce i tam, kde se zdá, že zelené požadavky jsou neslučitelné s přírodními zákony, se může ukázat, že se mýlíme. Stačí připomenout, jak dlouho byla vysmívána možnost letadel těžších než vzduch.

To vše je ovšem podmíněno tím, že nebudou vznášeny další a další požadavky. V současné době je tomu tak, že než stačí techničtí inženýři něco vyřešit, přijdou byrokraté a aktivisté s několika dalšími požadavky. Cíle tedy není dosaženo nikdy.



Tím se vlastně dostáváme ke třetí otázce. Je možné dosáhnout stabilního uspořádání? Zde jsem v určitém sporu s historikem Adamem Votrubou, nicméně jeho argumentaci čtenářům předkládám, protože ji pokládám za nesmírně zajímavou. Adam Votruba připomíná, že v historii tomu bylo téměř vždy tak, že v určitém bodě se revoluce zastavila. Ustaví se nová moc, ta začne mít zájem o udržení svého postavení a všechny další požadavky začne označovat za přehnané, extrémní, naivní atd. Až nějaký příští lenin publikuje spisek „Dětská nemoc levičáctví v klimatické rebélii“, situace se začne stabilizovat.

V praxi by to znamenalo, že jednoho dne bude vydáno závazné prohlášení: Planeta už je zachráněná, takhle to může zůstat.

Hampl se oproti Votrubovi domnívá, že žádný takový bod nepřijde. A to proto, že dnešní „revolucionáři“ jsou vlastně jen rozmazlení frackové z nóbl rodin a jsou psychologicky úplně jiní než kteříkoliv revolucionáři v minulosti.

I když můžeme Lenina, Stalina a další pokládat za zločince, není pochyb o tom, že to byli tvrdí a nebojácní lidé. Vyrostli v prostředí, kde museli ukázat hodně odvahy, a hodně tvrdosti. Někteří jejich soudruzi skončili na popravišti nebo byli zabiti v občanské válce. Nikdo s nimi nemazlil. Takoví lidé pak byli schopni rázných rozhodnutí. To je vyneslo do rolí vůdců a to jim umožnilo říci jasné „dost“.

Jenže dnešní klimatičtí revolucionáři jsou z jiného těsta. Kdo se chce dostat nahoru, ten musí být sněhovou vločkou. Musí si stěžovat, fňukat, cítit se uraženě, cítit se traumatizovaně. A samozřejmě být součástí davu. Mít stejné názory jako všichni ostatní. Neustále předvádět loajalitu. Intrikovat, ponižovat se, líbat boty… jak by takoví lidé jednou mohli říct: Dost! Planeta už je zachráněná až až!

Vždyť toho nejsou schopni ani ředitelé automobilek, kteří roky podporovali zelené fanatiky, a když jim přerostli přes hlavu, neodvážili se ani ceknout.

Můj odhad tedy je, že nás čeká zhoršování bez konce – až k systémové změně. A je otázka, kdo bude nejlépe připraven na převzetí moci. V tuto chvíli je tím nejsilnějším hráčem muslimská komunita. Možná ještě ne v ČR, ale zcela jistě ve většině západní Evropy.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)