Svátek má: Cecílie

Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: Festivalové týdny doma i v zahraničí

Zdeněk Zbořil: Festivalové týdny doma i v zahraničí

Tři až nápadně podobné události, kterým můžeme říkat s klidným svědomím festivaly, se odehrály v posledních týdnech za nezbytné pozornosti jejich už zkušeného publika,píšev komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Zdeněk Zbořil
8. července 2019 - 03:20

Festivaly probíhaly v různých zemích, organizovaly je nám ne dost dobře známé zájmové skupiny, byly placeny většinou z daní občanů, kteří to vlastně ani nevěděli. Ani pořádně nevíme, proč se pořádaly, kromě jen trochy pomíjivé pozornosti. Jejich příznivci toužící „být přitom“ a seznámit se s prostředím, které jeho kritici považují za „polosvět“, prožili několik dní absurdně falešného napětí a sebeuspokojení ze své důležitosti. Ti, kteří se neobávají budoucnosti,  si  mohou říct, že se zase nic tak významného nestalo.

Když začneme od konce, pak jistě Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech je hodný svého jména, i když si někdo může myslet, že mu letos něco chybí. Není to publikum, to jak dávno víme, se jezdí do Varů  ukázat (ti bohatší), ale také pobavit ve společnosti, která je ochotná platit za to, že uvidí některé filmy trochu dříve než ostatní. A pak se tam také setkávají lidé, kteří chtějí prožít svou bezvýznamnost třeba s pomocí alkoholu a falešných milostných vztahů. Mimo červeného koberce a pokryteckého objímání se ale také stávají součástí rulety, ve které jde  o peníze, ať jde o sponzoring festivalu, nebo „jen“ o trochu peněz na připravované produkce.

Tentokrát došlo i na disent, když to ti nejodváženější z vítacího a trochu okounějícího publika „nandali“ paní ministryni financí Aleně Schillerové. Zřejmě proto, aby to vyřídila panu premiérovi a jeho prostřednictvím  i prezidentovi republiky.  Odvážnějších bylo několik, dnes už téměř profesionálních petentů, kteří vyzvali organizátory festivalu, aby se neponižovali braním peněz od České zbrojovky. Ta je sice podle pamětníků v Karlových Varech přítomná už skoro jedno století, ale dnes  si dovoluje  svoje výrobky prodávat do celého světa. S tím u nás doma  dnes nemůžeme souhlasit.  Zda měli protestující proti tomuto zločinu na mysli i luxusní dárek Andreje Babiše Donaldu Trumpovi se v petici neříká, ale podle cit. jmen by se to dalo předpokládat.

Ještě včas před zahájením festivalu odmítl  polostátní ČEZ  podílet se na financování této slavnosti svými 15-30 miliony (podle toho, kdo o této sumě mluvil na veřejnosti), ale prý to nebylo kvůli nevůli vůči organizátorům festivalu, ale proto, že v ČEZu letos nemají dost peněz. Naštěstí je, alespoň podle ředitele festivalu, nahradil dobromyslný oligarcha pan Křetínský, a možná i další, kteří o tom nechtěli moc mluvit. Zřejmě máme předpokládat, že tyto peníze ze Slovenska, a asi i z Francie, jsou tak trochu čistší než z Uherského Hradiště.



Jen zdánlivě atraktivnější byla slavnost G20, která se zdá být také festivalem marnosti, jehož účastníci si nechtějí přiznat, že těch, kteří rozhodují o povaze světové politiky a ekonomiky není tak mnoho a navíc jsou skryti ve stínu. Proto tolik okázalosti, který má odpovídat slavnostnímu dohadování se o  věcech, o kterých vlastně nic nemáme vědět,  ačkoliv si říkáme mezinárodní veřejnost.

O jednání v plénu jsme se proto nedozvěděli skoro nic,  a tak „zpravodajství“, nebo spíše informace od  obsluhujícího personálu, nám dovolují dohadovat se, kdo se s kým setkal, jak dlouho spolu mluvili a jak  spolu žertovali.  Proč si vzápětí americký prezident „odskočil“ do Pchanmundžonu, a zda jsme se měli dozvědět v Praze nebo budoucí voliči prezidenta ve Spojených státech, že první americký prezident vstoupil na území KLDR, jejíž prezident a Vůdce je „celkem dobrý chlapík“, je zpráva, po které dlouho nebudeme  moci usnout.  A to i když víme, že poradce amerického prezidenta John Bolton byl v té době „poslán na hanbu“ do Mongolska. Dokonce ani přítomnost Vladimíra Putina ve společnosti Donalda Trumpa nebudila podezření v EU, že se za jejími zády hraje o evropskou budoucnost. I když můžeme předpokládat, že tomu tak bylo.

Konečně  tou nejpozoruhodnější událostí „zahajovačů a likvidátorů“, jako by opsaných ze hry Václava Havla Zahradní slavnost, bylo zasedání Evropské rady a zahájení činnosti Evropského parlamentu, na kterých si všichni zúčastnění museli dohodnout, co se díky volbám do EP vlastně stalo a co by se mělo v nejbližších dnech stát. Práce to byla jistě těžká a namáhavá, protože v Radě se jednalo natřikrát a někdo považuje výsledky tohoto jednání za úspěch, jiný za porážku. Podle toho, odkud kdo je se pak hledání viníků nebo vítězů přenášelo do domácí politiky a naši informátoři s neuvěřitelnou neupřímností nám sdělují, jak to vlastně bylo. Takže v zde  chytáme  jako pověstné lelky jména poletující ve volném prostoru  a snažíme se někoho  přistihnout při konkrétních činech nebo alespoň „několika slovech“.

Někdo vykládá ztrátu nadějí nizozemského socialisty Francisce C.Timmermanse stát se oberkomisařem, jako úspěch střední a východní Evropy,  jiní mluví optimisticky o  nominaci německy mluvící německy, ale jinak spíše kosmopolitní Uršuly von der Leyen,  narozené v Bruselu, dnes zatím ještě ministryně obrany v SRN, do stejné funkce, ale asi by obě skupiny neměly jásat předčasně. 

Pro české bruselské to ale neznamená nic jiného, než se zase porozhlížet po nových kontaktech a klepat na někdy už zapomenuté dveře. V budově EP je to už trochu přehlednější. Jednak tam zas tak o nic moc nejde, jednak si své první vyjádření postoje podařilo ukázat všem těmi kteří nevzdávali hold Odě na radost. Ale také zde uvidíme až za čas,  zda také, jako jejich předchůdci, nepodlehli kouzlu slov její třetí sloky: „Komu štěstí v žití přálo v příteli svůj štít že máš, komu věrnou ženu dalo, vmísit pojď se mezi nás!“ A také jak dlouho vydrží vzdorovat kritikům stran politické korektnosti.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)