Svátek má: Milena

Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: Jak se dělá státní převrat

Zdeněk Zbořil: Jak se dělá státní převrat

V šedesátých letech minulého století vyšla česky kniha italského novináře, spisovatele a politicky dobrodružného Curzia Malaparte (1898-1957) Kůže (ve Frýbortově překladu), které se dostalo pozornosti, protože její autor byl několik let členem komunistické strany Itálie.

Zdeněk Zbořil, politolog
11. ledna 2021 - 03:20

Byla to reportážní fikce o osvobozování Itálie americkou armádou, u které v té době byl Malaparte styčným důstojníkem pro styk s místním obyvatelstvem a politickými regionálními autoritami, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

Malaparte byl také od roku 1922 členem fašistické strany a když vydal jednu ze svých prvních knih v Itálii Technika státního převratu, ve které popisoval cestu k moci Adolfa Hitlera i Benita Mussoliniho, byl z ní vyloučen. Dokonce se nějakou dobu pohyboval na okraji ilegality. Zřejmě na přímluvu hraběte Ciana, Mussoliniho zetě a ministra zahraničních věcí Itálie (po roce 1943 popraveného jako člena Velké fašistické Rady),  byl omilostněn a mohl se pohybovat na frontách a za frontami druhé světové války. Prý byl přítomen německému „nálezu“ hrobů obětí  masakru polských vojenských osob v Katynu. O své svědectví se pak, možná nevědomě, podělil i s českým protektorátním novinářem Emanuelem Vajtauerem, který se za druhé světové války pohyboval po podobných reportážních cestách jako jeho italský současník.

Malaparte dramaticky popsal popsal německou porážku u  Stalingradu a kromě reportáží ze severní Evropy se už v roce 1944 pohyboval na území Itálie, dokonce snad i ve službách americké armády na trase Neapol-Řím. V předválečném Československu byl známý u v roce 1933, kdy vyšla v čeština jeho práce Technika státního převratu (1931) pod názvem Státní převraty: jak se dělají a jak se jim zabraňuje (1933). Jejím tématem byly „cesty k moci“ Benita Mussoliniho a Adolfa Hitlera a její české vydání bylo v té době dost populární. Malaparte tehdy ještě rozlišoval, podobně jako jeho tehdejší čeští čtenáři, mezi italským fašismem a německým nacionálním socialismem. Ještě dnes by pro nás mohlo být zajímavé, nikoli používání obou pojmů jako ideologicky téměř identických, ale zejména proto, že se zabývá tím, jaký je modus operandi cesty k moci těch, kteří považují jakýkoli politický projev  za pouze dočasně použitelné heslo, protože jejích cílem je autoritativní stát, diktatura nebo čemu dnes říkáme totalita. Že jeho zkušenosti v tomto oboru zkoumání byly bohaté, vidíme jenn z několika krátkých poznámek n a okraji jeho CV.

Malaparteho  téměř surrealistické obrazy politických událostí nepostrádají přitažlivost, ale jsou pouze jakýmsi východiskem ke studiu politických převratů, povstání, revolucí, občanských válek. Polský politolog Marek Bankowicz (*1960) nám předkládá ve své česky vydané práci Státní převrat (2010) historický až statistický přehled toho, čemu říká státní převrat,  už od Chetitů, přes rituální vraždu Julia Caesara v zájmu zachování římské republiky, až po současnost. Kromě rozsáhlého srovnání a typologie je  pro nás dnes zajímavé, jak často a jak povrchně se  různé typy změny politického režimu studují, ačkoliv jsou komentovány téměř neustále, jako neustále přítomné ohrožení statu quo.



Zdá se, že je jednoduché porovnávat projevy „hlasu lidu“ v ulicích, na náměstích, ve vládních budovách, které jsou symboly existujících mocenských struktur, ale obtížnější je k nim přiřadit lidské oběti ať už vladařů nebo anonymních poddaných nebo občanů. Téma obětního beránka, jakkoli je prastaré, je stále  alarmující a pro provedení puče, změny režimu anebo revoluce nezbytné. Je lhostejně sehraje-li tuto roli agent provokatér, mord komando, nešťastná náhoda nebo policejní brutalita – virtuální a chtěná realita vzniká jako dobrodružný film podle scénáře, o jejichž autorech se až po letech dovídáme z nějakého „hlubokého hrdla“. V tom se oba autoři téměř shodují, ačkoliv vycházejí z jiných předpokladů a odlišné metodologie studia.

Možná by některé naše současníky překvapila výzva V.I.Lenina z léta 1917, kdy varuje ruské Socialistické revolucionáře (Esery) i bolševiky slovy – „Nezahrávejte si s revolucí!“ Pro úplnost dodejme, že za touto výzvou následuje upozornění – ale pokud se rozhodnete, musíte ve svém úsilí pokračovat s nesmiřitelnou rozhodností, nehledě na oběti a množství zabitých, zavražděných nepřátel revoluce.

Že za vítězství revoluce nepovažoval ani lidovou, ani socialistickou demokracii, víme dnes všichni. Jen Nicolae Ceausescu se  dozvěděl oč jde, až před popravčí četou. Asi to tak bylo, je a bude a málokdo bude věřit tomu, že v politice není nic banálnějšího a notoricky se opakujícího než metodologie toho, jak se dělá státní převrat.
 
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)