Svátek má: Kristýna

Zprávy

Velikost textu:

Sebevraždy jako rozporuplný fenomén revoluce

Sebevraždy jako rozporuplný fenomén revoluce

<< SERIÁL (6) >> Konec války pro německé obyvatelstvo v Čechách a na Moravě znamenal ještě větší problém, než pro Němce v samotném Německu.

Ilustrační foto
15. května 2019 - 07:20

Vznášel se nad nimi neurčitý strach z vítězné sovětské armády masivně živený nacistickou propagandou. K tomu se připojila hrozba odsunu z československého území do Německa. Ta byla zcela zřetelná po přijetí Košického vládního programu, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

Znamenalo to hrozbu vykořenění, vyhnání z míst, kde některé rodiny žily již po mnoho generací a měly přijít o rodový majetek. Nic v jejich životě již nemělo být tak, jak dosud.

Již v průběhu dubna se ve stále větší míře objevovaly sebevraždy jednotlivců i rodin. Sebevraždy zaznamenané od dubna 1945 do konce roku lze rozdělit na
  • sebevraždy kvůli obecné obavě z budoucnosti a tudíž z odsunu,
  • na sebevraždy kvůli osobní krizi, kterou člověk měl kvůli angažovanosti v německém válečném (politickém) systému,
  • v malé míře šlo též o sebevraždy z psychiatrických důvodů a kvůli nevyléčitelné nemoci.

Na konci války od 8.5. do 21.5. podle údajů ústeckého městského archivu spáchalo sebevraždu 52 Němců, z toho 28 narozených před rokem 1901, tedy starších 45 let. Zhruba polovina sebevražd připadá na muže.



Úředník zastřelil nejen sebe

Jedno z časově prvních hlášení sebevražd paradoxně pochází až z 1. června 1945. Tehdy Bezpečnostní oddělení v Ústí nad Labem sepsalo hlášení, že Alfred Kreissel 8. května „se střelil ve svém bytě v sebevražedném úmyslu do hlavy.“

Byl to úředník, narozený v listopadu 1906, bydlel v Resllově ulici č. 4 v Ústí. Byl se střelnou ranou na hlavě dopraven do ústecké nemocnice, kde zemřel 27. května. Proto protokol o sebevraždě pochází až z pozdější doby. V protokolu je uvedeno, že předtím než se postřelil, zastřelil manželku a dceru.

Rodinná tragédie z Klíše

Když zazněly 9. května výstřely, znamenalo to, že Otto Blaha zastřelil svou rodinu a potom i sebe. Padesátiletý muž z Ústí – Klíše zastřelil o dva roky starší manželku Marii Rosinu Blahovou rozenou Mülerovou, devatenáctiletou Waltrudu, čtrnáctiletou Gerlindu a jedenáctiletého Ottu. Německy psané hlášení končilo zaklínadlem, že nic nezdržuje pohřeb nebo kremaci.

V ten samý den 9. května dr. Karl Pfleiderer zastřelil svoji ženu Elisu Charlotttu, rozenou Bartovou. Jemu bylo 43 let, jí třicet pět let. Když byl za přítomnosti lékaře a domovníka otevřen byt, byly v něm nalezeny také dvě děti. Lotta se narodila začátkem ledna 1940. Po šestinedělí matka ihned otěhotněla a malý Jörg v poslední den téhož roku. Ale 9. květen vše změnil. Dopis na rozloučenou byl předán do Telnice čp. 3 matce muže, který zastřelil rodinu a potom i sebe. Pistoli, mauserovku, převzal kriminální odbor národního výboru.  Kriminál – Abteilung sepsal tuto událost v němčině 10. 5. 1945.

Další úmrtí list z 9.5. přinutil stejného německého policejního úředníka, aby sepsal daleko kratší záznam o tom, že ze strachu z budoucnosti se zastřelil poštovní rada Blaha svoji rodinu a potom i sebe. Bližší podrobnosti k pohřbení mrtvol nejsou známé, uvedl v krátké zprávě.

Zastřelil i ženu a dceru

Když 9. května inspektor říšských drah jednasedmdesátiletý Leopard Vogel z ústecké čtvrti Klíše zastřelil sebe, třiašedesátiletou ženu Marii a jednačtyřicetiletou dceru Irmgard Gertrudu, byl o tom sepsán záznam a o den později policejní protokol. Důvodem sebevraždy byla obava z budoucnosti. K tomu byla připojena důležitá zaklínací formule: nejsou námitky proti pohřbu nebo zpopelnění.

Smrt nejen slečny Charlotte

Byla mladá čtyřiadvacetiletá, Charlotte Lukasová z Drážďan, ze Sandauerstrasse 63. Drážďany byly vybombardovány a ona měla také smutný osud. Zemřela 10. května kolem třinácté hodiny v ústecké nemocnici. Předávkovala se morfiem. Spáchala sebevraždu. Byla odvezena do nemocnice, kde zemřela na otravu morfiem až druhý den.

V den Charlottiny smrti zemřel také čtyřicetiletý Ústečan dr. Gustav Friedrich. Spáchal sebevraždu pomocí jedu cyankáli. Podle policie  důvodem sebevraždy bylo asi nervové zhroucení – strach z budoucnosti. Život tohoto muže byl uzavřen na osmi řádcích policejního hlášení ze 14. května. Toho dne zemřela i žena, o které se dozvíme po desetiletích jen jedenáct řádků. Margaretu Weiglovou našel manžel dr. Anton Weigl mrtvou v posteli. Zemřela na otravu jedem ze strachu z toho, co bude v budoucnosti.


Přišel ohlásit smrt ženy

Na bezpečnostní oddělení přišel Otto Marsch, zásobovací úředník bydlící v Ústí na Bukově, na dnešní Masarykově ulici 18. Oznámil, že jeho manželka byla převezena do ústecké nemocnice, kde 14. května zemřela. V důsledku nervového zhroucení spolykala asi 60 tabletek léku Luminal. Lék jí předepsal dr. Helbhuber, který ji léčil.

Smrt standartenführera a rodiny

Sebe, manželku a čtyři děti, zabil 14. května příslušník NSKK – Standartenführer William Max Richter, bydlící v ústecké tehdejší Kippelstrasse 27. Třiapadesátiletý německý pohlavár se narodil v Drážďanech. Jeho o 14 let mladší manželka v Meissenu. Ačkoliv se v hlášení píše o čtyřech mrtvých dětech, v datování jednoho z nich je chyba, protože těžko by Richterovo dítě bylo jen o rok mladší než jeho žena, pokud by nešlo o dceru z prvního manželství. Obě ženy pocházely z Meissenu.  Naproti tomu Heinz, Max – Dieter se narodil v roce 1939 ve Cvikově a Klaus Petr o rok později tamtéž. Téměř přesně na den dva roky před koncem války a jeho smrtí se narodil nejmladší Hans – Jörg, jenž se narodil 17. května 1943 v Ústí.
 
Krátce o oběšencích

Smrt oběšením lze zaprotokolovat na pěti řádcích strojopisu. Dosvědčují to hlášení o smrti Františka Duška, který se oběsil 27. 5. 1945. Dozvídáme, že oběšenec byl penzista narozený 13. 1. 1866 v Trmicích, kde též bydlel v Pivovarské ulici č. 46. Mrtvolu prohlídl lékař dr. Schütz z Trmic, trmický pohřební ústav (oznámil smrt muže úřadům) mrtvolu dopravil na trmický hřbitov a tím vše skončilo. „Příčina sebevraždy není známa,“ napsal kdosi do hlášení.

Stereotypnost některých hlášení bije do očí, když o den později se stejnou úpravou bylo uvedeno v hlášení: „Příčina sebevraždy není známa,“ přičemž se jednalo o Viléma Makrutzského. Ten byl starý asi 36 let, hlásil 29. 5. ústecký městský pohřební ústav. Makrutzky z Litoměřic z Paschtové ulice č. 22 spáchal sebevraždu oběšením ve vazbě u okresního soudu v Ústí. Z hlášení nevyplývá proč byl muž ve vazbě. Šlo jenom o stereotypně sepsaný protokol, aby byl úřední šiml uspokojen.

(rp,prvnizpravy.cz)