Básník jednou, cestující autem, aniž by i jen náznakem upozornil řidiče, co chce udělat, otevřel dveře a vyskočil za jízdy ven... Na první pohled se zdá, že Macron prohrál úplně všechno a doufajíc, že jeho vládní strana, která už dříve ztratila většinu, ji v předčasných volbách znovu získá, dostal se do ještě horší situace. Buď ho bude držet pod krkem krajní pravice nebo sjednocená levice.

Jenže Macronovo rozhodnutí vypadá tak šíleně, až si nemůžete nevzpomenout na staré Napoleonovo pravidlo, že to, co vypadá v politice absurdně, je ta nejpromyšlenější varianta. V nudně se opakujících diskusích, že Emmanuel Macron nemohl těmito volbami nic získat, zaniká možnost, kterou dává francouzskému prezidentovi článek 16 ústavy. Na základě tohoto ustanovení může prezident uchopit veškerou státní moc v případě vnějšího ohrožení Francie nebo vnitřního ohrožení státní moci. Už slyším námitky, že by mu to nikdo neschválil. Omyl. O tomto kroku rozhoduje prezident sám, k jeho schválení nepotřebuje nikoho dalšího. Teoretickou možnost, že toto uzurpování moci do rukou jediného člověka by mohla zrušit státní rada nebo ústavní soud, výrazně oslabuje fakt, že tyto instituce jsou obsazeny převážně Macronovými lidmi. Politologicky vzdělaný Macron, který je až chorobným obdivovatelem autokratického Napoleona a Caesara, si při řešení politické krize jistě vzpomněl na období Římské republiky, které dávalo možnost senátu v době, kdy byla situace v Římě kritická, aby prohlásil jednoho z konzulů dočasným diktátorem. Umím si takovou „liberální diktaturu“ zdůvodněnou nebezpečím nástupu fašismu představit. Netvrdím, že situace dospěje tak daleko, ale je třeba před ní varovat.

Včera nečekaně zemřel profesor politologie, moudrý muž a vzácný přítel Jozef Lysý. Pro všechny, kteří jsme ho blíže znali, je to strašný šok, který stále zpracováváme. Jožko patřil k nejdůležitějším lidem v mém životě. V polovině devadesátých let mě seznámil s filozofem a disidentem Egonem Bondym. V jeho bratislavském bytě na Laurinské ulici se konaly bytové semináře pro úzký okruh lidí, na kterých se diskutovalo neobyčejně svobodným způsobem. To je třeba vysvětlit hlavně pro mladé lidi, neboť v době, kdy neexistovaly ani sociální sítě, ani alternativní média, ani vlivný levicový tisk a mainstream razil thatcherovské totalitní heslo „jiná alternativa neexistuje“, byla taková setkání „ostrůvky pozitivní deviace“, podobně jako během normalizace. Jen v takovém prostředí si mohl Egon Bondy dovolit říci, že „proti globálním kapitalistům je třeba se spojit i se samotným Čingischánem“ a jen zde jste mohli slyšet pochybnosti, že tento systém dlouhodobě nevydrží. Už tam (před 25 lety!!!) jsme očekávali nový světový konflikt. Odhadoval jsem ho do třiceti let, Egon Bondy do dvaceti a Jožko Lysý mluvil o příští válečné generaci. Přirozeně: nevěštili jsme z kouzelné koule, ale hodnotili situaci podle začínajícího rozkladu mezinárodního systému, který stále více nahlodávali americké imperiální války. Dnes jsme na konci tohoto přechodného období.