Pokud mám být aspoň trošku přínosem, měl bych si ujasnit, co to vize vlastně je. Článek jsem napsal především pro sebe, ale snad některý ze čtenářů uvítá níže zmíněné souvislosti, které mu pomohou ujasnit si rozdíly mezi pojmy vize, cíle a programy. 

Vnější a vnitřní určení kvality vize

Kámen vizi nemá. Má ji jenom člověk. Vize je entita, konkrétní kvalita. Kvalita jedné věci se odlišuje od kvality jiné věci osobitým souhrnem vlastností. Vize se odlišuje od touhy, odlišuje se od cíle i od procesu jeho dosahování. Vizi bychom měli chápat jako jednotu protikladů subjektivního a objektivního. Vize je určena zvenčí a zevnitř. Toto dvojí určení tvoří dva protiklady, které se vzájemně podmiňují, reprodukují a zprostředkovávají. Vize souvisí s ideálním, ještě nerealizovaným cílem, přičemž cíl a vize mají společný předmět náhledu, ale mají jinou míru rozpracování hloubky a detailů, tj. jinou míru kvantitativního určení. Ve vizi se potkává subjektivní touha s ideálním cílem, který má pravděpodobnou možnost stát se splněným cílem, reálným výsledkem procesu. Někdy v minulosti stála na jeho počátku vize. Pravděpodobnost proměny vize v reálný výsledek závisí od vůle lidí, od dostupných zdrojů a volby správných technik změny. Žádná vize nemůže existovat bez určení zvenčí a zevnitř. I když jsou to protiklady, existují v jednotě, a jakmile jeden z protikladů chybí, nebo jsou si protiklady enormně vzdáleny, není možné mluvit o kvalitě vize. Oněch protikladů, tvořících vizi, je více a postupně si je ukážeme. Pro lepší pochopení uvedu příklad s vizí dobývání Měsíce. 

Příklad vize letu na Měsíc

Ještě než uvedu příklad, podotknu, že i vize prochází kategorií stávání se. Vize letu člověka na měsíc také procházela procesem stávání se. Antický člověk hleděl na Měsíc a nejspíše ho nenapadla vize podívat se na Měsíc zblízka. Nejspíše se jeho náhled na Měsíc více podobal představě zvláštní louče, vytvořené bohy a vydávajícího světlo. Neexistovala vnitřní touha zjistit o Měsíci více jeho návštěvou a neexistoval ani náznak možné cesty k němu. Nevím, jak to měl s vizí letu na měsíc technický génius Leonardo da Vinci. Možná ho tato myšlenka napadla, ale hned ji musel zavrhnout. I když navrhoval stroje určené k letu člověka, přece jenom nebeské těleso bylo mimo dosah lidských možností. Tady je vhodné poznamenat, že vize je možnost proměny předmětu činnosti do budoucího stavu při hrubém určení pravděpodobnosti realizace, často pouze v naději, že realizace je možná, nebo někdy v budoucnosti bude možná.  

Vize cesty člověka na Měsíc dále zrála ve dvacátém století. V Německu v hlavě Wernhera von Brauna a v Sovětském svazu v osobě Sergeje Pavloviče Korolovjova. Zevnitř byla určena rozvíjejícími se poznatky z astronomie, které otevíraly další otázky. Zvědavost může být uspokojena pouze získáním nových poznatků a ty umožní pouze cílevědomý proces cesty člověka do vesmíru a na Měsíc. Uskutečnění této cesty je náročný proces, vyžadující rozsáhlé a specifické zdroje. Procesu předchází cíl a vize. Z vnějšku byla vize určována rozvojem raketové techniky, výpočetní techniky, rozvojem komunikace a dalšími poznatky moderní vědy. Navíc byla podepřena prvními úspěchy dobývání kosmu v šedesátých letech minulého století. Stávání se vize letu na Měsíc pokročilo a dozrálo.  Od vize bylo možné pokročit ke stanovení cíle, stromů dílčích cílů, vytváření procesů k jejich dosažení a nalézání zdrojů pro let na Měsíc. 

Toto subjektivní přání plus vědomí vytvoření reálných prostředků pro uskutečnění takovéhoto letu dává konkrétní určení vize zevnitř. Hmatatelné výsledky vědy a technického pokroku, prokázaného častými lety do blízkého vesmíru i na nejbližší planety, utváří druhý protiklad, tj. možnost realizace vize.

Další vize, která má určení zevnitř a zvenčí, a která podléhá vývoji, tj. stávání se, je vybudování sociálně spravedlivé společnosti pro všechny, při respektování rozdílů mezi lidmi. Marx s Engelsem stanovili vizi „sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“. Lenin v díle Stát a revoluce ve dvou odstavcích cituje K. Marxe. Níže uvedené odstavce jsem shrnul do jedné věty, která by mohla znít takto: „Až bohatství poteče plným proudem a lidé se naučí zachovávat elementární pravidla společenského soužití, pak může nastat výše uvedené sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“. Uvedená věta byla zformulována z následujících výňatků:

„Marx pokračuje: »Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž se stane sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i produktivní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem - teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: ,,Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb."«97“ . (V.I. Lenin, Stát a revoluce, Spisy sv 33., s. 121.)

„A teprve pak začne demokracie odumírat z toho prostého důvodu, že lidé zbavení kapitalistického otroctví, nesčetných hrůz, brutalit, absurdit a ohavností kapitalistického vykořisťování, si postupně zvyknou zachovávat elementární pravidla společenského soužití, známá po celá staletí a po tisíciletí opakovaná ve všech mravních kodexech, bez násilí, bez donucení, bez podřizování se, bez zvláštního donucovacího aparátu zvaného stát.“ (V.I. Lenin, Stát a revoluce, Spisy sv 33., s. 121.)

Proč tomu tak je? Existenčním příkazem v nervové soustavě každého živočicha včetně homo sapiens je přežít. Jedině tak je možné zachovat pokračování života jednotlivce pro to, aby měl možnost rozmnožit se jako biologický druh. Homo sapiens vítězil v soutěži o přežití se silnějšími predátory, protože žil, lovil a odolával nástrahám přírody ve skupině. Přesto v určitých vyhraněných podmínkách dochází k tomu, že sociálně orientované živočichy se dopouští činností, kdy přežití jednotlivce jde na úkor jiného jednotlivce svého druhu. Rozvoj produktivních sil a bohatství jednotlivců vytváří iluzi, že okolitou společnost jednotlivec nepotřebuje pro přežití a pokračování sebe sama i lidského druhu, ale okolitá společnost je pro jednotlivce pouhým zdrojem jeho bohatství a moci. Úspěšný jednotlivec, který se za třicet pět let z řadového zaměstnance stal miliardářem je vzor. Takovýto vzor se stává kulturní hodnotou, hodnou následování. I když ne v reálnem životě, tak aspoň v myšlenkách jako možnost ospravedlněná větou: „Když budu chtít, tak také se někdy stanu miliardářem, nebo aspoň milionářem se stotisící sledujících na Youtube“. Hodně lidí této vizi věří.

V dnešní době bohatství proudí plným proudem. Tím je určení zvenku pro vizi sociálně spravedlivého uspořádání společnosti plně rozvinuto. Problém je v subjektivní míře. Mám dvacet párů bot, patnáct obleků, nespočet džínsů, mikin a triček a tři auta v garáži. Mám si koupit ještě nějaký oblek, když se mi líbí, nějaké boty, džíny, trička, když si vážně nemohu pomoci a ony se mi tak líbí? Mám si koupit čtvrtý a možná i pátý automobil? Je dům s obytnou plochou 144 m2 dostatečně velký pro tříčlennou rodinu, nebo mám chtít dům o 600 m2 a k tomu pozemek s deseti tisíci m2? A bude mi vůbec těch 600 m2 stačit? Problém je v určení vize zevnitř. Část populace odmítla v roce 1989 socialismus, protože už měli daleko vyšší životní standard než ostatní obyvatelé a potřebovali tento rozdíl právně i mravně legalizovat jako něco přirozeného. Měli vizi života horních deseti tisíc. Část populace nabyla víry v sebe a pevně věřila, že si milionářskou životní úroveň zajistí vlastním přičiněním. To byla vize vertikální mobility, „stát se z čističe bot do roka milionářem“. Značná část populace přijala změny s lhostejností, nebo pocitem bezmoci. Neviděli cestu, jak tuto změnu zastavit. Přijali vizi „nějak bude“, vizi přizpůsobení se a přežití ve změněných podmínkách. Spolu s vizí rovnosti byla odmítnuta i ideologie rovnosti, včetně teorie marxismu. Rovnost byla redukována na formální rovnost před zákonem. Toto odmítnutí dodnes brání intelektuálům čerpat funkční poznatky z této teorie do nové vize společnosti XXI. století. 

Další protiklady ve vizích

Intelektuálové z těchto oborů většinou pracují na liberálně progresivistické vizi, vyznávající individualismus, doplněný charitativní činností, nebo péčí o sociální uznání menšin. Altruisticky smýšlející, vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé se orientují na různé negativní jevy společnosti a nejdou k podstatě individualismu a altruismu. Mají vytvořenou ideovou zábranu, tj. musí rozhodně obcházet širokým obloukem vše, co by mohlo zavánět socialismem, komunismem a marxismem. Přitom emociálně cítí s ostatními lidmi, zvířaty a přírodou. Věří v soukromé vlastnictví, v neviditelnou ruku trhu. Jsou to axiomy, z kterých se má vše odvíjet, a jevy jako exekuce, bezdomovectví, milion lidí pod hranicí bídy, inflace, války zařazuje mezi selhání jednotlivců, které nemá nic společného s platným společenským řádem. Věří, že tyto neduhy společnosti budou v budoucnu vyřešeny, aniž by se změnila podstata společnosti. Macinkovi Motoristé získávají na popularitě. 

Majetné třídy, i když mezi sebou vedou tvrdý konkurenční boj, se dokážou sjednotit v jednom, v tom, jak uhájit své dominantní mocenské postavení a udržení nesouměřitelnosti velikosti jejich majetku s ostatními lidmi. Majetná vrstva může přijít o hodně. Mají pouze dvě možnosti. Zachovat své výlučné postavení formou konzervativního lpění na starém, vyzkoušeném, nebo pokud už není možné zachovat starou formu, musí hledat formu novou, opětovné potvrzení své politické i ekonomické moci. To majetné třídy sjednocuje. 

Většina lidí nesleduje alternativní teorie, uspokojí se s hlavním mediálním proudem a nedokážou docenit dopad známých rizik, prognóz negativních trendů a tím pádem se i sjednotit na společné vizi. Pětatřicetileté působení liberální indoktrinace, preferování individualismu, dostupnosti plodů produktivních sil, tj. obchodní regály plné sortimentu o statisících položkách a složitost sociální reality, vede mladé lidi k tendenci využívat konzum, k tendenci ubavit se k smrti a rezignovat na nějaké sociální vize. Jejich vize se redukují na: kam půjdeme za zábavou, kolik mám lajků, jaké zábavné virální video mi přistálo v mobilu a kde na to vše vezmu peníze. Uvedené poměry vytváří tisíce malých osobních vizí, které nehledají vizi obecnou, vhodnou pro celou společnost. 

Intelektuálové z alternativního myšlení posuzují stávající skutečnost a sní odvozené vize skrze osobní smyslovou zkušenost a odlišnou teoretickou připravenost podle toho, jakou literaturu čtou. Když se k tomu přidají psychické vlastnosti osobností a drobné půtky, vyvěrající z odlišných detailů, pak se vytvoří animozity mezi jednotlivými členy, které brání společnému hledání smysluplné vize. Ještě k tomu přidejme kariérní představy aktérů, konkurujících si ve volné soutěži o posty a prestiž, a máme tady solidní základ překážek sjednocení se na společné vizi. Hledání vize pro většinu, web https://radimvalencik.pise.cz/ je dobrou cestou. I když dlouhou. Jestli pak nám překotný vývoj reality dopřeje čas pro hledání vize, kterou potřebujeme.