Připadá mi velice vhodné a spravedlivé, že socha Edvarda Beneše, dalšího z mužů, kteří se zasloužili o vznik Československa, je umístěna  před budovou ministerstva zahraničí, protože to byl právě on, kdo se snažil uplatňovat politiku všech azimutů. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky, v níž byl zaslouženě povolán do funkce ministra zahraničí, se téměř rok účastnil složitých mírových jednání v Paříži, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Podepsal spojeneckou smlouvu s Francií a později i tzv. Malou dohodu s Jugoslávií a Rumunskem.

Edvard Beneš se podílel na založení Společnosti národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda. Tehdy prosadil přijetí Sovětského svazu do Společnosti národů. Protože zastával politiku kolektivní bezpečnosti  podepsal se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu. Podle dobových médií vnímalo Rusko tuto smlouvu jako svůj návrat do Evropy. Beneš však sázel především na závazky Francie, země, kde studoval a jejíž kulturu a historii obdivoval. V témže roce (tedy 1935) byl po abdikaci TGM zvolen za druhého československého prezidenta. Zatímco T. G. Masaryk byl nazýván prezidentem Osvoboditelem, Edvard Beneš měl přídomek prezident Budovatel. Ale na budování obrany státu už měl jen necelé tři roky.  Po Mnichovu a zradě „sladké“ Francie abdikoval a odletěl se svou oddanou a milující ženou  do zahraničí, což mu dodnes především nepamětníci a nevzdělanci vyčítají. Měli bychom však spíš obdivovat politické úsilí Edvarda Beneše a jeho rozhodnutí ujmout se vedení druhého zahraničního odboje a obklopit se lidmi schopnými koordinovat i vnitřní odboj. V březnu 1939 po obsazení Čech a Moravy německými okupačními vojsky a odtržení Slovenska zaslal protest vládám světových mocností a v politickém projevu (Z USA) konstatoval, že v Evropě je válka a že celý svět je v nebezpečí, že „bude zničena koncepce lidské mravnosti rozbitím všech vznešených pojmů poctivosti a slušnosti.“