Ekonom a hlavní analytik Trinity Bank Lukáš Kovanda upozorňuje na pozoruhodný rozpor v komunikaci Evropské komise kolem celní politiky. Podle něj se Brusel chytil do vlastní pasti natolik viditelně, že musel mazat i své vlastní příspěvky na sociálních sítích. Spor se tentokrát netýká Trumpových cel, ale nového evropského opatření, konkrétně plánovaného tříeurového cla na levné zásilky z čínských e-commerce platforem, jako jsou Temu, Shein nebo AliExpress.

Právě zde podle Kovandy vzniká zásadní problém. Když cla zavádějí Spojené státy, Evropská komise je dlouhodobě kritizuje jako náklad, který nakonec dopadá především na spotřebitele. Když ale podobné tarifní opatření zavádí sama Evropská unie, začíná používat zcela jiný slovník. Najednou prý spotřebitel neplatí nic a náklad nesou platformy, dovozci či deklaranti. Podle Kovandy je taková argumentace zavádějící, protože ekonomická logika se nemění podle toho, zda clo vyhlašuje Washington nebo Brusel.

Kovanda v této souvislosti na síti X připomíná slova předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která loni 18. září před německými průmyslníky popsala Trumpova cla poměrně přesně. Řekla, že jde především o zdanění amerického spotřebitele. Tím podle Kovandy vystihla samotnou podstatu cla. Clo sice formálně odvádí dovozce, ale v tržní ekonomice se jeho náklad velmi často promítne do konečné ceny zboží.


Brusel argumentuje tím, že tříeurové clo není daní pro spotřebitele, protože jej formálně platí prodávající, dovozce nebo deklarant. Právně je to sice pravda, ekonomicky je to ale podle Kovandy jen slovní hra. Každému podnikateli, kterému stát zvýší náklady spojené s prodaným zbožím, okamžitě vzniká otázka, jak velkou část tohoto nákladu přenese dál. Část může absorbovat ve vlastní marži, část přenést na dodavatele, ale tvrdit, že spotřebitel zůstane zcela nedotčen, odporuje běžné ekonomické realitě.

U levného zboží je tento rozpor ještě viditelnější. Pokud si zákazník objednává produkt za několik eur a stát k němu přidá další tři eura, nejde o kosmetickou úpravu ceny. U levných položek může takový příplatek znamenat zdražení v desítkách procent. Kovanda proto upozorňuje, že tvrdit v takové situaci, že spotřebitel clo neplatí, je přinejmenším velmi odvážné, spíše však nepoctivé.

Podle něj nelze současně tvrdit, že Trumpova cla jsou daní pro spotřebitele, zatímco evropská cla představují pouze neutrální administrativní opatření narovnávající trh. Právě tato dvojí řeč je podle Kovandy politicky nebezpečná, protože už nejde jen o ekonomii, ale také o důvěryhodnost institucí.

Evropská unie se dlouhodobě stylizuje do role obránce otevřeného obchodu a kritika amerického protekcionismu. V okamžiku, kdy sama sahá k tarifním opatřením, ale začíná měnit jazyk. Z daně pro spotřebitele se stává odstranění zastaralé výjimky. Z ochranářského nástroje se stává takzvaný level playing field. Z nákladu, který se promítá do cen, se stává administrativní detail. Podle Kovandy je problém v tom, že změna slovníku nemění ekonomickou realitu.

Pro českou ekonomiku má celé opatření několik rovin. Čeští spotřebitelé patří mezi aktivní uživatele levných asijských tržišť, protože v ekonomice s nižší kupní silou než v západní Evropě hraje rozdíl několika desítek korun podstatně větší roli. I relativně malé zdražení tak může citelně změnit spotřebitelské chování. Tříeurové clo proto může omezit část impulzivních nákupů a část levného zboží viditelně zdražit.


Makroekonomicky podle Kovandy nepůjde o zásadní inflační šok, protože levné zásilky z Číny tvoří jen dílčí část spotřebního koše. Skutečný význam opatření ale leží jinde. Nové evropské clo ukazuje širší posun, který v Evropě probíhá. Éra levného globalizovaného zboží proudícího přes hranice s minimálním dohledem se zjevně blíží ke konci a Evropa se stále více posouvá k modelu, v němž ochrana trhu, bezpečnost spotřebitele a průmyslová politika dostávají přednost před co nejnižší cenou.

Kovanda celou debatu shrnuje jednoduše, ale přesně. Clo je clo, tedy náklad vložený mezi zahraničního prodejce a domácího kupujícího. Jeho břemeno se rozděluje podle síly trhu, konkurence, marží i elasticity poptávky. Není pravda, že clo vždy celé zaplatí spotřebitel. Stejně tak ale není pravda, že spotřebitel neplatí nic.

A právě zde podle Kovandy leží podstata celé věci. Evropská komise tuto ekonomickou poučku dobře zná, protože stejnou argumentaci dlouhodobě používá proti Donaldu Trumpovi. Pokud ale přestane platit ve chvíli, kdy clo zavádí Brusel, problém už není jen v ekonomii. Problém začíná ve chvíli, kdy instituce, která ostatním vyčítá pokřivenou ekonomickou logiku, začne sama veřejnosti tvrdit něco, o čem sama dobře ví, že to tak jednoduše neplatí.