Když Niccolò Paganini vystoupil na pódium, publikum první poloviny 19. století nevidělo pouze mimořádného houslistu. Vidělo vysokého, nápadně hubeného muže s dlouhými tmavými vlasy, bledou protáhlou tváří a výraznými rysy. A když začal hrát způsobem, který mnozí posluchači nikdy předtím neslyšeli, vzniklo vysvětlení odpovídající romantické představivosti tehdejší doby. Paganini prý uzavřel smlouvu s ďáblem. Jiní šli ještě dál. Tvrdili, že je přímo ďáblovým synem.

Nebyla to jen legenda vytvořená dlouho po jeho smrti. Podobné pověsti Paganiniho skutečně provázely během života a šířily se především v době jeho velkých evropských koncertních turné. Paganini se stal jednou z prvních skutečných hudebních celebrit moderní Evropy – a tajemství bylo součástí jeho přitažlivosti.

Důvod byl jednoduchý. Hrál věci, které tehdejšímu publiku připadaly téměř nemožné. Dokázal kombinovat mimořádně rychlé pasáže, flažolety, dvojhmaty, pizzicato levou rukou a neobvyklé způsoby práce se smyčcem. Experimentoval s laděním nástroje a proslul také skladbami využívajícími jedinou strunu. Technické možnosti houslí posunul tak daleko, že posluchači někdy obtížně věřili, že všechno, co slyší, vytváří jediný člověk na jediném nástroji. Jeho slavných 24 capricci pro sólové housle dodnes patří k nejnáročnějším dílům houslového repertoáru a ovlivnila celé generace hudebníků.
K mimořádné hře se přidával Paganiniho vzhled. Během života trpěl různými zdravotními problémy, byl velmi hubený a jeho bledá protáhlá tvář s dlouhými tmavými vlasy působila na některé současníky téměř přízračně. Dramatické vystupování na pódiu dojem ještě zesilovalo. A pověsti začaly žít vlastním životem.

Jedna z legend tvrdila, že lidé během koncertu zahlédli vedle houslisty samotného ďábla, který vedl jeho ruku. Další vyprávěla, že Paganini získal své mimořádné schopnosti během dlouhého věznění za vraždu milenky a právě ve vězení se naučil hrát na housle s jedinou strunou.

Skutečnost byla podstatně méně dramatická. Paganini byl v roce 1815 skutečně krátce vězněn po stížnosti související s jeho vztahem s mladou Angelou Cavannou. Ve vězení však strávil jen několik dní. Příběh o mnohaletém žaláři, vraždě a zázračném zdokonalení houslové techniky byl pozdějším výtvorem legendy.


Odtud byl už jen krok k tvrzení, že si struny před vystoupením úmyslně poškozoval, aby mohl publikum ohromit. Pro tuto atraktivní historku však nemáme dostatečně spolehlivé důkazy. Pověst o ďáblově synovi začala být nakonec nepříjemná i samotnému Paganinimu.

V roce 1828 se proti ní pokusil veřejně bránit. Nechal zveřejnit údajný dopis své matky, který měl dokazovat jeho zcela obyčejný lidský původ. Podle historických pramenů, na něž upozorňuje německý BR-Klassik, však tento dopis zřejmě vytvořil sám Paganini – jeho matka totiž neuměla psát. Celá epizoda dokonale ukazuje, jak silná jeho pověst byla. Jeden z nejslavnějších hudebníků Evropy cítil potřebu veřejnosti dokazovat, že má skutečně lidské rodiče.

Paganini zemřel 27. května 1840 v Nice. Bylo mu 57 let a jeho zdravotní stav byl v posledních letech velmi špatný. Krátce před smrtí jej navštívil kněz, aby mu poskytl poslední svátosti. Právě zde však vznikla další kapitola jeho legendy.

Kněz Paganiniho chování vyložil jako odmítnutí svátostí. Houslista byl ovšem v té době těžce nemocný a prakticky nemohl mluvit. Není proto jisté, zda poslední svátosti skutečně vědomě odmítl, nebo zda došlo k nedorozumění. Paganini navíc zřejmě nevěřil, že je jeho smrt bezprostřední.

Důsledky byly mimořádné. Církevní autority nepovolily běžný katolický pohřeb v posvěcené půdě. Paganiniho pověst „ďáblova houslisty“, která byla za jeho života především senzačním příběhem, tak získala po jeho smrti velmi konkrétní následky.


Dnes už k vysvětlení Paganiniho schopností ďábla nepotřebujeme. Za jeho úspěchem stály mimořádné hudební dispozice, intenzivní studium, technické experimentování a schopnost využít housle způsobem, který před ním prakticky nikdo nedovedl tak působivě předvést.

Paganini navíc pochopil něco, co později charakterizovalo mnoho velkých hudebních hvězd: koncert není pouze hudba. Je to také představení, osobnost interpreta a očekávání publika. Tajemná pověst jeho vystoupením nepochybně dodávala další rozměr, i když se proti jejím nejdivočejším podobám sám bránil.
Jeho skutečný odkaz však nepotřebuje žádnou nadpřirozenou legendu. Paganini zásadně rozšířil představu o tom, co všechno lze na housle zahrát, a ovlivnil nejen další houslisty, ale také skladatele a virtuózy 19. století. Možná právě proto jeho příběh přežil téměř dvě století.

Největší záhadou Niccolòa Paganiniho totiž není, zda uzavřel smlouvu s ďáblem. Mnohem zajímavější je skutečnost, že jeden člověk dokázal hrát tak neuvěřitelně, až část jeho současníků považovala nadpřirozené vysvětlení za uvěřitelnější než lidský talent.



Zdroje: 1. Premio Paganini – Niccolò Paganini⁠; 2. BR-Klassik – Paganini bojuje proti pověstem o „ďáblově houslistovi“⁠; 3. BR-Klassik – Paganini v Praze a kritika „ďáblova houslisty“⁠