Svátek má: Ingrid

Politika

Velikost textu:

Dnešní režim je pokřivený svazák, říká David Martínek

Dnešní režim je pokřivený svazák, říká David Martínek

Režisér David Martinek se na svém facebookovém profilu věnoval vzpomínce na rok 1989 – a srovnání se současností. Z jeho slov je cítet velmi studená sprcha pro „Národní třídu."

David Martínek
20. listopadu 2022 - 09:01

„Dnes nám lžou ti, kteří nahradili komunisty. Ten tvor, který se narodil z Listopadu, je v podstatě otrokem. Jen změnil vektor. Už se nehrbí před Moskvou. Před ÚV KSČ. Před policajty, hrozbou vězení a problémů. Hrbí se před Bruselem, Berlínem, Washingtonem,“ napsal mimo jiné režisér David Martínek.

„Režim má dnes ‚Kristovy roky‘. 33 let. Kdyby byl režim mužem, byl by to mladý chlap. Už ne dítě nebo jinoch, ale mladý, rozhodný chlap, plný energie, který si jde za svým. Který chce žít. Růst. Být někým. Mít lásku. Možná rodinu. Víru v sebe. Ve vlastní síly. V budoucnost. Tak by to bylo dobře. Ale není to tak,“ poznamenal Martinek s tím, že dnešní režim je pokřivený svazák, který vyměnil komunistické floskule za ty dnešní.

Martínek dále píše o tom, že ten tvor je zlý. Že je to tvor, který se přizpůsobil novým poměrům. A jak už to v Čechách chodí po staletí, ti nahoře se hrbí. A po těch, které má pod sebou, šlape. Pohrdá jimi, konstatoval dále Martinek.

Martínek dále píše o tom tvorovi, který se narodil z Listopadu, a který je v podstatě otrokem. Píše, že jen změnil vektor a už se nehrbí před Moskvou, před ÚV KSČ, před policajty či hrozbou vězení a problémů. A dodává, že se hrbí se před Bruselem, Berlínem, Washingtonem, podobně jako tehdejší soudruzi a svazáci má na své straně všechnu tu potřebnou ambaláž. 

„Především přesvědčení, že je na správné straně historického zápasu. Že je nositelem demokracie. Ale je to, bohužel, jen sofistikovanější lhář. Náš režim je ve skutečnosti jen otrokem reliktního systému, který znovu dospěl do hrozivé podoby, v jaké se ocitl před první světovou válkou,“ napsal Martinek.

Režisér Martínek následně hovořil o tom, jak byl v listopadu 1989 na vojně v Třebíči. 

„Za okny posádky panovala revoluční nálada. Trpěl jsem tam. Jako všichni. Venku lidé zakládali Občanská fóra. Všude se mluvilo o Havlovi a demokracii. Režim dokonával. Ale na bachmě to nikoho nezajímalo. Byl to v podstatě poloviční komunistický lágr. Jen teror si uštědřovali navzájem vojáci mezi sebou, za letargického přihlížení ožralých a rezignovaných důstojníků. Nenáviděl jsem komunismus už před tím. Všechny ty odporné, břichaté, strupaté soudruhy, všechny ty Kabrhelové, Fojtíky, Indry a Mamuly. Jejich věrné lokaje, kteří seděli díky partajní organizaci v čele stolů a rozhodovali, blbě, hloupě o všem. Komunismus, v závěru své existence byl nesmírně podivný režim. Na jedné straně rudé prapory a hesla a hvězdy. Mumlání televize o sklizni. Jakási neochotná podoba ruské glasnosti, která se omezovala na boj o zrno a svítící žárovky,“ uvedl Martínek a vzpomněl i na to, jak na druhé straně tady jel ryzí polokapitalismus. 

Martínek zavzpomínal na to, že vlastně nikdo nevěděl, co přijde. Podle něj to věděl možná tak Klaus, který o kapitalismu jako první mluvil už v Měšťanské besedě v listopadu 1989. Jak dále píše, Havlova suita tehdy jásala, protože tu konečně máme odborníky. 

„Bože můj. Havlovi, chartistům a umělcům šlo o to, aby mohli mluvit. Aby je za úsvitu neodváželi policajti. Aby nešli na dlouhé roky do vězení. Za co? Za to, že Havel přesnými slovy popisoval realitu komunismu? Když jsem poprvé slyšel z televize, co říká, bylo to jako zjevení. Protože vlastně jasnými slovy popisoval to, o čem mluvili všichni. Že je režim v koncích. Že existuje jiná varianta, než komunismus. Mnohem lepší. Svobodnější,“ dodal Martinek s tím, že věřil, že Václav Havel znamená cestu. 


Martínek také poznamenal, že komunismus už nechtěl nikdo, ale o kapitalismu lidé v listopadu 1989 nemluvili a chtěli jen změnu režimu. Chtěli se zbavit Jakeše a Husáka a provést rozumné reformy, nechtěli kapitalismus. 

„Vím to, žil jsem to. I Havel tehdy ujišťoval veřejnost, že kapitalismus nepřijde. Propouštění, exekuce nebo výprodej státu? Nemyslitelné,“ dodal Martínek.

„Na počátku stálo prosté uvědomění. Oni nám lžou. Dnes nám lžou ti, kteří nahradili dosluhující komunisty. Jak je možné, že souhlasím s Katkou Konečnou? S komunistkou, která se za republiku a lidi pere líp, než kdokoliv z téhle polistopadové reprezentace? Co jsme to sakra udělali s vlastní zemí? Odpověď je jednoduchá. My jsme se nenaučili sami sobě vládnout. Pro nás je stále republika vlastně cizí organismus. Po tři sta let jsme byli otroky jiných. Vídně. Berlína. Moskvy. Každé z těchto silných epicenter moci nám vtisklo svou vlastní představu, jak máme fungovat. Dokázali nás zkrotit. Ten nepokojný, odbojný bójský kmen s tisíciletou tradicí. S tisíciletou historií. Prahou, jedním z věčných měst světa. S kmenem, který má jeden z nejkrásnějších a nejkomplikovanějších jazyků na světě, schopných vyjádřit nejjemnější nuance vědomí. Národem, který má intelekt vetkaný přímo do vlastní podstaty,“ řekl.

Martínek dále konstatoval, že Západ říká, že hamižnost, sebeprosazení a tvrdost je způsobem, který posiluje systém. Že je to tvrdá soutěž "kdo s koho", která vystavěla jejich města, zbraně a světovou dominanci, a která je tou nejlepší cestou. Cestou, která z nich udělala velmoci. 

Také jsme psali:

„Ale tohle je svět středověku. Je to svět nevědomí. Dominance a násilí. Je to svět pohrobků Říma a nikoliv Krista. Tohle je svět, který pokaždé dospěje k hranicím impérií a poté pokaždé znovu dospěje k válce. K nekontrolovatelnému ničení a bestialitě. Protože planeta je obsazená. Jsou tu jiné civilizace, než jen západní. Ruská. Čínská. Japonská. Latinská a iberská. Africká. Ty mají jiná pravidla a jiné způsoby přežití. Ony ani nemohou chtít být součástí světa námořních velmocí, Rimlandu. Mají jiné podmínky. A když se tyto světy setkají na zlomové linii, jakou je aktuálně Ukrajina, pokaždé z toho vzejde jen zlo. Válka. Zabíjení. Protože neustálá expanze a růst, základní princip námořních velmocí, narazí na hranici, kam už prostě dál jít nelze. Jen za cenu vraždění,“ dodal režisér Martínek.

Martínek dále hovořil o tom, že podobně jako za komunistů Moskva prosadila nejen dráty na hranicích, tak poté prosadila propagandou i druh myšlení, který odděloval dva světy. A říkal a nutil, že komunistický svět je spravedlivější a bude na věčné časy, že svět dospěje ke komunismu, kde budou lidé dostávat věci podle potřeb a nejen podle výsledků. A jak Martínek dodává, byla to lež. Lež proti přírodě i přirozenosti. 

„I ta nejmenší rybka v oceánu musí plavat a hledat potravu, aby se uživila a přežila. Nemůžeš sypat shora do oceánu a čekat, že se nakrmí všichni. Tak to nefunguje. Jenže opozitem tohoto komunistického mýtu je dnešní džungle a zlo. Archetypální predátorský režim dravců, kteří se navzájem požírají mezi sebou. A když už nemohou, pro svou velikost, tak svůj zájem a hlad obrátí jinam. Kamkoliv, kde je to možné,“ řekl režisér Martínek s tím, že o tom je potřeba lidi přesvědčit.

Martínek je také toho názoru, že jsme v současné době rozpolcení. Že se teprve stále hledáme. Uvedl příklad Masaryka, který podle něj správně říká, že potřebujeme 50 let, abychom se stali sami sebou. Tedy minimálně demokraty. Že se musíme naučit sami sobě dobře vládnout. A také konstatuje, že to nám nikdy moc nešlo. 

„Odbojné české stavy dokázaly v roce 1619 stát se stavovským vojskem pod velením hraběte Thurna před Vídní. České stavy měly šanci porazit Habsburky. Prosadit si vlastní český stát. Ale nedokázali si sehnat peníze, udržet armádu a vybojovat si vlastní budoucnost. Porazit nejen Ferdinanda, ale i Mansfelda a Buqouye u Záblatí. Hádali se, nepodporovali se a špatně si vybrali vladaře. Fridrich Falcký, kalvinista, byl v podstatě pozér, vybraný tak, aby příliš neohrožoval zájmy jednotlivých stran. Nakonec všichni jen přihlíželi, jak kat Mydlář usekává hlavy představitelům odboje. Prohráli jsme zápas o první středověkou podobu spravedlivějšího světa. Magna Charta? Jako počátek demokracie? Ne. Jen uznání práv nejvyšší britské šlechty králem v nesnázích. Pokus o demokracii hledejme tady. V Čechách se rodila vize spravedlivějšího světa,“ konstatoval Martínek s tím, že podle jeho slov teprve nyní začne vyrůstat nová česká elita. Elita, která je duchovní. Elita, která vzniká z vědomí a myšlenek a učí se z historie a z poučení předchozích proher. Píše o tom, že nebudeme budovat tisícileté říše, neboť jsou k ničemu. Že nebudeme věšet vlajky a torpédovat lidskou mysl masivní indoktrinací a propagandou, protože to nepotřebujeme. Jak říká, lidem stačí říkat pravdu, neboť jsou dost chytří na to, aby pochopili, co mají dělat. 

Také jsme psali:
„Nebudeme ukazovat prstem na jiné a řvát, s novými Hitlery, tyhle potřebujeme pozabíjet, abychom získali nový životní prostor. Ne. Naše cesta je a bude mírná. Bude to cesta lidí, kteří opečovávají zemi jako zahradu. Kteří žijí v symbióze se zemí, planetou, ostatními lidmi, rasami i národy. Kteří hledají cestu k životu pro všechny, nejen pro vybrané. Kteří vědí, moudře, že lidé potřebují motivaci, víru, práci, aby se z nich nestala zlá, líná a zdegenerovaná zvířata, jak to ukázal Calhounův pokus s myškami. Ale bude to něco stát. Nevybojuje to za nás nikdo. Musíme my sami. Jeden vedle druhého,“ uzavřel svou myšlenku a vzpomínku na rok 1989 režisér David Martínek. 

(nov, prvnizrpavy.cz, foto: fb)



Půjdete-li k volbám, koho budete volit ve druhém kole prezidentské volby?