Svátek má: Jitka

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: Jourová, Orbán a kusy papíru

Jan Schneider: Jourová, Orbán a kusy papíru

Petr Fischer si ve svém komentáři na aktuálně.cz vzal na paškál rozbroj mezi eurokomisařkou Věrou Jourovou a maďarským premiérem Viktorem Orbánem, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

Jan Schneider
30. září 2020 - 07:20

Jourová Orbánův výrok o tom, že buduje „iliberální“ (neliberální) demokracii interpretovala ve smyslu, že buduje „nemocnou demokracii“, byť přiznává, že k tomu má mandát, protože volby vyhrál s velkou převahou. Jourová též řekla, že "v maďarských médiích už se skoro neobjevuje kritika vlády, takže ve velké části Maďarska už není možné vytvářet svobodné mínění."

Otázkou však je, jak si Jourová představuje „zdravou demokracii“? Patří k ní různé normalizační euro-orgány, které mají všechny eurokomisařce nelibé informace označovat jako fejky a hoaxy a desinformace, a „bojovat“ proti nim? Pak by totiž byla „zdravá demokracie“ podle Jourové v podstatě tímtéž, co říká Jourová o té maďarské, pouze by byla zaměřena na umlčení jiných lidí. V tom by mělo být to zdraví demokracie?

Jourová dále varuje, že svobodné maďarské volby by mohly být posledními svobodnými maďarskými volbami. Takové obavy je jistě možné vyslovit, jenže jinak to zní v pivnici, a jinak z Evropské komise. Obzvlášť, dojde-li k takové interpretační přesmyčce, jakou předvedl komentátor Petr Fischer. Posuďte sami.

Petr Fischer nejprve ocitoval Viktora Orbána, který prohlásil: „Dosud známe tři formy organizace státu: národní, liberální a sociální. Ale otázkou je, co vznikne nyní. Maďarskou odpovědí je, že chceme zorganizovat společnost na základě produktivní činnosti."

A co z toho následně Petr Fischer vyvodil? Ocituji zase jeho slova:
„Neliberální demokracie, kterou Orbán rozvíjí až pseudovědecky, zachovává demokratický princip volby, nezahrnuje však liberální hodnoty, které podle maďarského premiéra ohrožují národní kořeny státu. Není-li tedy stát liberální, zůstává stát na dvou nohou - národní a sociální. Důraz na produkci a zabezpečení národa, je přímým odkazem na korporativistický charakter státu...“

Orbán ale nemluvil o oněch třech principech jako o trojnožce, z níž Fischer udělal dvojnožku, nota bene ještě docela podpásově národně-sociální (a neučinil tak náhodou, protože to odpovídá onomu odkazu na korporativistický stát).

Mnohem případněji by se Orbánova koncepce dala charakterizovat jako občanská, v níž stát spočívá na občanech, znalých a dbalých svých práv, ale neméně tak i povinností (které však liberálové příznačně často opomíjejí uvádět ve výčtu „liberálních hodnot“, spočívajících zejména, ne-li dokonce výlučně, na právech).

To je zřejmé hned z následujícího odstavce, v němž Petr Fischer cituje z Lisabonské smlouvy, a uzavírá slovy: „Je-li tedy takovou samozřejmostí a svobodnou volbou budování iliberální demokracie, jak požaduje maďarský premiér, je třeba nahlas říct, že jsou tím tyto společné unijní hodnoty postaveny na vedlejší kolej. A stanou-li se základní dokumenty evropského společenství jen kusem papíru, na který se někdy pamatuje, jindy ne, přestává mít ve své stávající podobě smysl i ono samo.“


Zaujalo mě Fischerovo vášnivé zastávání se toho, že základní hodnoty evropského společenství by neměly zůstat jen kusem papíru. Většina členů evropského společenství je totiž současně členy Severoatlantické smlouvy (NATO). Jejím zakládajícím dokumentem, který by podle Fischera neměl zůstat jen kusem papíru, je Washingtonská smlouva, kterou musí signovat každý vstupující stát od roku 1949 až dodnes.

A hned v prvním článku této smlouvy je jediný závazek, který se členské státy NATO svým vstupem upisují dodržovat. Ocitujme si ho celý:
„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

I druhý článek Washingtonské smlouvy, rozvádějící ten první, je zajímavý:
„Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně."

Zůstávají-li „kusem papíru“ základní dokumenty evropského společenství, může to být smutné, ale rozhodně to nemá na svědomí statisíce lidských životů, rozbité domovy a následné miliónové migrační vlny, jako když se NATO utrhlo z řetězu a základní hodnoty a jediný závazek Washingtonské smlouvy zůstaly jen tím kusem papíru.

Na místě je tedy apelovat na Petra Fischera, aby se postavil čelem ke svým vlastním slovům o tom, že „stanou-li se základní dokumenty evropského společenství jen kusem papíru, na který se někdy pamatuje, jindy ne, přestává mít ve své stávající podobě smysl i ono samo.“ Ano, to byl sám princip prohlášení Charty 77, aby stát dodržoval své vlastní zákony, aby nebyly jen kusem papíru.

Naváže na to Petr Fischer, nebo bude „někdy pamatovat, jindy ne“?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)