Svátek má:
Luboš
Politika
Zdeněk Zbořil: Oheň proti ohni
Politolog Zdeněk Zbořil připomíná v komentáři pro Prvnizpravy.cz Válečný deník Jiřího Muchy a jeho spojitost s dnešní dobou.
Zdeněk Zbořil, politolog
12.červen 2026 - 02:20
„Teď v představách se vraťte do času, kdy dusný šepot, tma a její stín plnily světa širou nádobu. Ohyzdným lůnem noci od stanů zní ke stanům šum protilehlých vojsk, že hlídky mohou takřka zaslechnout ztlumená hesla stráží protějších. Plá oheň proti ohni, v jeho plamenech zří bdící mužstvo nepřítele tvář… (Shakespeare, Král Jindřich V., přel. J. V. Sládek).
Tato slova uvedl jako motto svého válečného deníku Jiří Mucha v roce 1945, a opět v druhém upraveném vydání 1966. Jednu kapitolu této své knihy nazval Šachovnice velmocí (ss.96-109) a uvedl slovy: „Čtyři armády a čtyři světové názory se vtěsnaly a proplétaly na večerních ulicích Teheránu“.
S mírnou tolerancí bychom mohli říct, že situace se příliš nezměnila ani po více než sedmdesáti letech, které od dob jeho svědectví odešly do nepaměti. Křesťanství v pravoslavné, katolické nebo presbyteriánské mutaci se v dnešním Teheránu setkávají doslova na ulicích a za perským derivátem francouzského vítězného oblouku Šáhjád se šíitským islámem. A za městem i s jeho menšinovými sunnity. To, co se změnilo jsou jenom nástroje zabíjení, které padají z nebe v množství a účinností téměř apokalyptickou.
To, co přitahuje v dnešních dnech náš zájem o ta znesvářená „bdící mužstva“ je jejich množství a jejich touha vítězit za cenu jakýchkoliv obětí. Snad by nás mohlo také zaujmout, že na rozdíl od evropského válečného středověku se už dávno války nevyhlašují, a že mají povahu surových nájezdů na místa, kde žijí lidské bytosti. Nikoho už nezajímá, zda jsou to ozbrojené tlupy nebo bezbranní lidé na útěku před svými pronásledovateli.
V takto dehumanizovaném a „hodnotově“ degradovaném prostředí ztratila význam diplomacie, která je dnes jen jedním z nástrojů vedení války a nikoliv dohadováním se o jejich ukončení. Nejenom slovo mír je ve veřejném prostoru jen nadávkou a dokonce i úsilí států o jeho dosažení je považováno za čin hodný nepřísnějšího trestu.Zlidovění, chceme-li vulgarizace, tohoto stavu je demonstrována pranostikou, která má vysvětlit touhou světových velmocí po nejistých vítězstvích. Ta mají být odměnou těch nejmocnějších na úkor málomocných. Tak se praví, že Spojené státy milují válečné akce, které obvykle nekončí jejich vítězstvím a vítězným mírem. Evropské velmoci, alespoň ty se vztahem k historii „mnichovanství“, baví také spíše sebezničující akce více než „boj za mír“, který je vlastně nesmyslným heslem všech, kteří si mír ve skutečnosti nepřejí.
Aktuálnost Muchova deníku nespočívá ve snaze poučovat o nápravě všelidských špatností, ale v pozorování a popisovaní dějů, které předkládá svému čtenáři k nahlédnutí. Mucha není Hemingway nebo Remarque, ale popisuje velkoformátový obraz války jako nejvyšší formy existence. Jeho výrazovým prostředkem jsou právě proto jen části mozaiky, kterou si čtenář jeho sdělení sestavuje podle svých představ o světě ve kterém žije.
Ačkoliv to není dramatický pohled na věci, které autora obklopují, připomíná to pesimismus Arthura Schopenhauera (1788-1860) a jeho stěžejní dílo Svět jako vůle a představa (česky 1998). Myšlenka, že svět je iracionální a „…myšlenky jsou jako stopy v písku. Jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima, neboť jakýkoli názor nemá ve výsledku žádnou cenu, není-li prožit (viděn) vlastním srdcem a rozumem. Bylo by velmi naivní, a dávno by byl v nás naplněn lidský život, kdyby nás měla osvítit pouhá slova.“Jsme ve válce! prohlásil na začátku svého působení jako předseda vlády Petr Fiala, který se později polekal své velké myšlenky a jako typický intelektuál v středoevropském prostředí ji odvolal. Vymluvil se na to, že šlo jen o metaforu, o které se můžeme dnes přesvědčit, že je téměř přesným pojmenováním námi žité současnosti. To, že se této stopy v písku obáváme není důležité. Vidíme ji a musíme ji reflektovat. I když se nám zdá, že je příliš jednoduchá.
Prezident Spojených států Joe Biden, prohlásil, že nechce zničit Ruskou federaci, ale oslabit ji. Jeho nástupce Donald Trump tvrdí, že „zničí jejich kulturu“ a myslí tím íránské ajatolláhy, které kdysi jeho země a její inteligentní služby pomáhaly instalovat a uvrhnout do osmileté války se sousedním Irákem (1980-1988).
Nejvyšší představitelé Čínské lidové republiky a Ruské federace se nechávají zvěčnit na titulní stranách časopisů pod názvem „zády k sobě“. U nás si někteří myslí, že to svědčí o různých pohledech na svět, jiní, že jde o spojenectví na věčné časy. Že ale „plá oheň proti ohni“ si nedovolíme říkat nahlas. Titanic se potápí, ale orchestr už nedokáže zahrát ani „Blíž k tobě Bože můj…!“
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

KOMENTÁŘ: Karel Petřík
KOMENTÁŘ: Emanuel Vejnar
KOMENTÁŘ: Jan Campbell



















