Svátek má: Zbyšek

Komentáře

Jak rozumět izraelsko-americkému útoku na Irán a vůbec krizi na Blízkém východě?

Fanoušci Netanyahua v posledních hodinách a dnech jistě tleskají a nevadí jim děsivé obrázky trpících dětí a hromady mrtvol v Gaze a jižním Libanonu.


Kavárenští mudrcové a mudrlanti se naopak křižují a naříkají nad porušováním základních lidských práv, nad pošlapáváním slušnosti, morálky a rozumu a nad opouštěním – všeobecně uznávanými pravidly svázaného – světového řádu.

Trochu komplikovanější to mají ti, kteří vzývají Donalda Trumpa. Ti věřili, že Trump dnešní svět změní, že jím zatřese a přivede k realismu, k „normálním“ poměrům a k odstrčení ideologií na vedlejší kolej. Mýlili se. Zapomněli na americkou domácí politiku. Věřili, že se Trump při svém prvním volebním období poučil a že se ve svém druhém volebním období nenechá pohltit establishmentem „deep state“ a že bude dělat politiku svou, ne politiku jiných.

Deep state se potlačit nedal, i když to určitou dobu vypadalo nadějně. Nedávné vytlačení viceprezidenta Vance na okraj a vzestup neocona Rubia je pro každého, kdo má oči otevřené, rozbřeskem. Dlouho se mi zdálo, že je to osudové jen pro vývoj na Ukrajině, kterou – jak dnes vidíme – Trump víceméně přenechal Macronovi, Merzovi a Starmerovi (a v tomto smyslu i naší bývalé Fialově vládě a našemu dnešnímu prezidentovi), ale v posledních dvou týdnech vidíme, že tentýž posun nastal i na Blízkém východě.

Netanyahuovi se podařilo vlákat Trumpa do zbytečného dobrodružství v Iránu (který pro USA sám o sobě žádnou hrozbou nebyl) a do války, která nebude krátká. Jedná se o více než devadesáti milionovou, v podstatě konsolidovanou zemi. Irán není žádná Grenada, kterou tak mediálně triumfálně úspěšně dobyl Ronald Reagan.

Trump hraje bezprostředně a přímo, bez skrupulí a bez jakýchkoli ohledů, kartu obhájce zájmů jedné supervelmoci. A jak říká Roger Köppel „je mu jedno, co si o něm lidé myslí“. Podle švýcarského týdeníku Die Weltwoche při společné tiskové konferenci Trumpa s nově zvoleným starostou New Yorku Mamdanim dostal Mamdani otázku, zda i nadále považuje Trumpa za fašistu, což byl jeho známý výrok. Než stačil odpovědět, volal na něho vedle stojící Trump: „řekněte, že ano. Mně to nevadí“. Přiznejme si, že Trumpovo „America first“ je nahlas vyslovené to, co Amerika dělala a myslela si vždycky. Jenom ne s takovou upřímnou otevřeností.

Dnešní iránská a blízkovýchodní krize ukazují pravdu. Ukazují, kde jsou skutečné zájmy a jaké jsou. Ukazují, že všechny mezinárodní dohody a pravidla jsou výrazem rozložení sil v momentu jejich podpisu a že se tyto dohody hází do koše, když se rozložení sil změní. Československá zkušenost z Mnichova snad u nás není zapomenuta.

Kdo to nechce pochopit, jsou Evropané. A zejména Evropská unie a její dnešní političtí představitelé. Ti chtějí návrat – v přeneseném slova smyslu – do Evropy počátku září 1938, kdy si hrozbu války nikdo nechtěl připustit. Aby pak koncem září stejného roku zcela otočili a aby uvěřili asi i ti, kteří v Mnichově seděli a jednali, tomu, že podpisem Mnichovské dohody odvrátili válku. Stefan Zweig ve své úžasné knize Svět včerejška, kterou často cituji, popisuje, jak se lidé po Mnichovu – s květinami v klopách – na ulicích v Evropě objímali.

Přinese útok na Irán procitnutí? Uvědomí si všichni i u nás, že Putinův útok na Ukrajinu v únoru 2022 nebyl ničím jiným než Trumpův (a Netanyahuův) útok na Irán? Vyvodíme z toho patřičné důsledky? Pochopíme, že zájmy velmocí a tzv. zóny vlivu jsou významnější než řečnění v OSN?

Podle dosavadního vývoje a všech dosavadních náznaků, záměrů a plánů zájmy Putina mimo hranice původního SSSR nesahají (a už vůbec ne až k nám do Prahy). Chovejme se podle toho. Připusťme, že Trump žádné velkolepé teorie a názory nemá a že mu opravdu jde jen a jedině o jeho „make America great again“. A že je mu Evropa do značné míry lhostejná, i když si své dvě manželky vybral právě v Evropě.
Václav Klaus
(publikováno v MF Dnes pod názvem "Procitne konečně Evropa po útoku Trumpa na Írán?", 20. 3. 2026)

Mezera po Dukovi a její důsledky

Mezera po Dukovi a její důsledky

Václav Klaus 

28. dubna 2026
K datu 26. dubna jsem v posledních letech, či dokonce desetiletích psával narozeninové přání jedné z největších osobností soudobé České republiky Dominiku Dukovi a většinou jsme si na to ještě přiťukli dobrým koňakem.

Maďarské volby nejsou jen o Maďarsku

Maďarské volby nejsou jen o Maďarsku

Václav Klaus 

12. dubna 2026
Jako dlouholetý přítel Maďarska a – a to je třeba zdůraznit – osobní přítel, kolega a příznivec Viktora Orbána budu v neděli, zejména večer, velmi nervózně očekávat výsledky maďarských parlamentních voleb.

Jak rozumět izraelsko-americkému útoku na Irán a vůbec krizi na Blízkém východě?

Jak rozumět izraelsko-americkému útoku na Irán a vůbec krizi na Blízkém východě?

Václav Klaus 

21. března 2026
Fanoušci Netanyahua v posledních hodinách a dnech jistě tleskají a nevadí jim děsivé obrázky trpících dětí a hromady mrtvol v Gaze a jižním Libanonu.

Čajkovskij a Chopin, ale i Zelenskij

Čajkovskij a Chopin, ale i Zelenskij

Václav Klaus 

8. února 2026
Ve švýcarském týdeníku Die Weltwoche (3/2026) jsem si přečetl mimořádně zajímavý rozhovor s ukrajinskou klavírní virtuoskou Valentinou Lisitsou.

Vánoční zamyšlení 2.0

Vánoční zamyšlení 2.0

Václav Klaus 

23. prosince 2025
Sedl jsem si ke stolu a chtěl začít psát letošní vánoční zamyšlení. Ťukl jsem do počítače a nečekaně objevil, že jsem už jednou text s tímto názvem napsal.

Vystoupení na pohřební mši svaté za kardinála Duku

Vystoupení na pohřební mši svaté za kardinála Duku

Václav Klaus 

15. listopadu 2025

Souhlasíte se záštitou prezidenta Petra Pavla nad festialem Meeting Brno?