V obou spolkových zemích, stejně jako před čtrnácti dny v Sasku Anhaltsku, triumfovala radikální nespokojenost. V Meklenbursku zvítězila s 38% hlasů Alternativa pro Německo, v hlavním městě Berlíně, tradičně levicovém, pokračovatelka honeckerovské SED, která se dnes nazývá Die Linke s 25%. Katastrofou skončily volby pro vládní CDU kancléře Merze, která v Berlíně dosud vládla. Ztratila tam 9% hlasů a musí vládu přepustit vítězné levici. Ještě tragičtější byl výsledek CDU v Meklenbursku – tam se se ziskem 4,9% hlasů vůbec do zemského sněmu nedostala, což se v dějinách poválečné německé demokracie v žádných volbách dosud nestalo. Kancléř Merz právem označil výsledky voleb za katastrofu, ale odstoupit, ani změnit svou politiku prý nehodlá.

V německých volbách už dlouho a opakovaně vítězí masová nespokojenost obyvatel s politikou, kterou provádějí vládnoucí elity, především pak CDU, která se není schopna zbavit merkelovského progresivismu a nadbíhání a prosazování extrémní zelené politiky a masové migrace, která Německo a spolu s ním celou EU táhne k nezadržitelnému úpadku. Iracionální nenávist vůči AfD, kterou jsou vládnoucí německé elity posedlé, a snaha ji na politické scéně izolovat „protipožární zdí“ měla jediný výsledek – vznik progresivistické národní fronty všech stran proti AfD, která se tak v očích nespokojených voličů stává jediným věrohodným reprezentantem odporu vůči zjevně neúspěšné politice dosavadních vlád a logicky proto sílí.

Na území bývalé NDR má tato nespokojenost z řady příčin ještě vyhrocenější podobu, ale už dávno neplatí, že je AfD na západě Německa politickým outsiderem. I tam CDU i SPD ztrácejí, zatímco AfD a die Linke výrazně sílí. Podle posledních průzkumů je dnes AfD v celoněmeckém měřítku nejsilnější politickou stranou s odhadovanou 30% podporou voličů a 10% náskokem nad druhou CDU.

Kancléř Merz je v pasti. V parlamentních volbách před rokem a půl zvítězil s příslibem zásadního otočení kormidlem směrem k obnovení německé konkurenceschopnosti a omezení masové migrace, čímž doufal, že zmírní nespokojenost veřejnosti a odebere AfD voliče. Tu stále považuje za hlavního nepřítele, démonizuje ji, ostrakizuje a odmítá připustit, že ve skutečnosti je to pro jeho CDU jediný možný koaliční partner, s nímž by byl schopen nějakou radikální změnu zhoubné progresivistické politiky uskutečnit, pokud by něco takového opravdu v úmyslu měl.

A tak je Merz a jeho CDU odsouzen k sterilní velké koalici s progresivistickou SPD, na jejíž podpoře v Bundestagu je jeho vláda závislá. Tato tradiční levicová strana je účastí v Merzově vládě v očích svých voličů diskreditována, a proto brání jakýmkoliv vážným reformám, které by se jejímu elektorátu nelíbily. Merz závislý na progresivistech hodně chtěl a sliboval, ale není schopen dosáhnout ničeho. Německo dále chřadne, průmysl odchází, migrace a její důsledky se viditelně nelepší, radikální opozice sílí.

Víkendové volby tento marasmus jenom zesílí. Jak v Meklenbursku, tak v Berlíně budou vládnout silně levicové koalice pravděpodobně tvořené SPD, die Linke a Zelenými. Postkomunisté se obrodili radikálně progresivistickým programem, jemuž v Berlíně vévodí požadavek na zestátnění velké části bytového fondu, dnes ve vlastnictví soukromých společností. Od stran, v jejichž čele stojí politici s migračními kořeny, nelze čekat ani jakoukoliv pozitivní změnu v migrační politice. SPD bude tímto svým silně radikálním koaličním okolím na zemské úrovni tlačena ještě více do leva k odmítání jakýchkoliv kroků, jež by směřovaly k odstranění bariér pro podnikání a k obnovení konkurenceschopnosti ekonomiky.


Pro nás přináší pokračování a prohlubování německého politického marasmu dvě špatné zprávy – nelze doufat v žádné pozitivní změny v přístupu k zelené politice na evropské úrovni, jak o tom sní Andrej Babiš. Oslabený Merz je závislejší na svých zelených partnerech a už je to znát v německém odmítání změn v nastavení Green Dealu v evropské diskusi. Ještě nebezpečnější může být snaha zachránit domácí pozice zastrašováním veřejnosti šířením válečné hysterie, zvyšováním mezinárodního napětí a sny o stimulaci ekonomiky obřím zbrojením. Hrozí, že kancléř, který tuto politiku prosazoval od počátku své vlády, bude na tuto nebezpečnou kartu sázet stále více.