Je jich více, než bychom si mysleli. Aby si nepodřezávali svou větev, musí hájit státní agendu a aktivistické státní intervence. Je to tak prosté. Přesto mnozí z nich vyučují ekonomickou ortodoxii, v níž je mimo jiné zásadní tezí, že je free trade (svobodný či volný obchod) dobro. A jeho opak, že je zlo. Ve svých poradcovských rolích však dělají opak. Nemohli by být poradci, kdyby radili vládě, že se do ekonomiky a trhu nemá plést.

To není žádná novinka, to je naše dlouhodobá, ale dobře známá tragédie. Děsí mne, že ekonomové ztrácí svou ortodoxii i jinde, i v Americe, která byla dosud baštou ekonomické racionality. Významný americký čtvrtletník The International Economy, za léta, co ho čtu, si dovolím říci, že je spíše středový, nebo mírně nalevo (ale na boardu jsou i John B. Taylor, Michael J. Boskin nebo Steve Hanke) uveřejnil ve svém posledním čísle (č. 3, 2024) dva výrazné články, které mne děsí.

Známý, nepochybně kvalitní, ale výrazně levicový nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz píše o „The Perils of a Trump-Musk Economy“ (nebezpečí Trumpovy a Muskovy ekonomiky). Text je totálně antitrumpovský, což plně respektuji a není to od Stiglitze žádné překvapení. I já jsem s ním nejednou osobně i písemně polemizoval, ale proto bych o tom teď nepsal. Navíc, ani Trump, ani Musk nejsou žádní ekonomové a už vůbec ne teoretici Stiglitzovy úrovně. Šokující – ale přímo symbolické – je jeho tvrzení, že „síla Ameriky je ve vědě a technologii, kterou chtěla Harrisová podporovat a kterou chce Trump škrtat“. Já jsem si vždycky – v souladu s ekonomickou vědou – myslel, že síla Ameriky je v její svobodě, v jejím spoléháním se na trh, v jejím nespoléhání se na stát a jeho byrokracii.

Říci, že Trump „obhajuje rentiérský kapitalismus, který je vhodný jen pro Muska a další bilionáře“ (str. 41) není důstojný nositele Nobelovy ceny. To mají říkat hloupí pisálkové a naivní politici. Nikoli nobelista z newyorkské Kolumbijské university.

Ve stejném čísle časopisu je článek mně neznámého Eamonna Fingletona s názvem „Fiasko volného obchodu“, který zásadně polemizuje s myšlenkou liberalizace obchodu a který výslovně říká, že „americká liberalizace obchodu bude vždy připomínána jako jedno z největších fiasek moderní historie“ (str. 48) a propaguje de facto model ekonomického protekcionismu (ochranářství) a přihlašuje se k německému ekonomovi Friedrichu Listovi, který žil a psal na počátku 19. století. K tomu Fingleton dodává, že se máme učit od východní Asie.

To všechno je naprostým popřením naší komunistické zkušenosti i celé éry naší transformace. Navíc, asi má pravdu ve stejném čísle časopisu citovaný slavný Francouz Frederic Bastiat, který v polovině 19. století řekl, že „když přes hranice nepřechází zboží, přecházejí tam vojáci“ (tamtéž, str. 45).

To všechno se odehrává ve chvíli, kdy téměř jako jediný si britský Institute of Economic Affairs vzpomněl na to, že přesně před padesáti lety, v prosinci 1974, dostal Nobelovu cenu za ekonomii největší obhájce ekonomické svobody F. A. von Hayek. Britský institut vydal hezkou knížku „Hayek’s Nobel 50 Years On“, kterou by si všichni naši levičáci, antitržní ekonomové a politici měli přečíst, když už se nebudou chtít pouštět do kánonických Hayekových textů.

Mimochodem, na str. 5 této knížky je v článku Bruce Caldwella je připomínáno Hayekovo varování před udělováním Nobelovy ceny za ekonomii. Je to součást Hayekovy argumentace o „limitech ekonomie jako vědy“. Tento Hayekův postoj zcela sdílím.