Odpadové hospodářství je miliardový byznys, ve kterém rozhoduje nejen množství přijatého odpadu, ale také způsob jeho vykazování. Pokud je materiál určený k odstranění označen za odpad využitý při stavbě skládky nebo rekultivaci, může se za určitých podmínek změnit i povinnost platit zákonné poplatky. Případ společnosti AVE CZ, která čelí obžalobě z jejich krácení, ukazuje, o jak vysoké částky může jít. Vedle finančních dopadů však existuje ještě závažnější otázka: zda se pod označením úprava nebo využití odpadu někdy neskrývá jeho faktické odstranění bez odpovídající ochrany životního prostředí.

Krajský soud v Praze začal 21. října projednávat obžalobu společnosti AVE CZ odpadové hospodářství. Podle státního zástupce Zdeňka Matuly firma v letech 2016 až 2020 na skládkách v Čáslavi, Benátkách nad Jizerou, Hořovicích a Mšeně neoprávněně vykazovala značnou část přijatého odpadu jako materiál využitý k technickému zabezpečení skládky. Takové využití může být při splnění zákonných podmínek osvobozeno od skládkového poplatku. Podle obžaloby však společnost tento režim uplatňovala i na odpad, který deklarovanému účelu neodpovídal. V některých případech mělo být jako stavební materiál vykazováno až 94 procent přijatého odpadu.


Podstatou případu je otázka, zda byl odpad skutečně využíván při technickém zabezpečení skládky, nebo zda se pod tímto označením pouze ukládal bez povinných poplatků. Pokud by se druhá možnost prokázala, znamenalo by to nejen ztrátu veřejných příjmů, ale také možné zvýhodnění provozovatele vůči konkurenci.

Rekultivace lomů a pískoven mohou skrývat ukládání odpadu

Podobné riziko existuje při zavážení vytěžených lomů, pískoven a dalších terénních prohlubní. Zákon umožňuje využívat vhodné odpady k rekultivacím a terénním úpravám, musí však jít o skutečné využití odpovídající povolenému účelu a stanoveným ekologickým podmínkám. Rozdíl je zásadní. Jestliže vhodný materiál nahrazuje přírodní suroviny potřebné k povolené rekultivaci, může jít o zákonný postup. Pokud je však hlavním cílem zbavit se odpadu a rekultivace slouží pouze jako formální zdůvodnění, může se ve skutečnosti jednat o nepovolené odstraňování odpadu.

Česká inspekce životního prostředí ve své výroční zprávě za rok 2024 upozornila na závažné případy nelegálního ukládání stavebních a demoličních odpadů. Problematické jsou zejména zásypy kontaminovanými zeminami a materiály obsahujícími škodlivé příměsi, které mohou ohrožovat půdu a podzemní vody. Ekonomická motivace je přitom zřejmá. Provozovatel může získat peníze za převzetí materiálu, zatímco jeho následné uložení vykazuje jako využití při terénní úpravě. Samotný takový postup nemusí být nezákonný. Rozhodující je, zda skutečně odpovídá povolené činnosti, složení materiálu a požadavkům zákona.


Nebezpečný odpad nezmizí naředěním zeminou

Ještě závažnější problém může představovat účelové mísení nebezpečných odpadů s běžnými materiály. Některé technologie, například stabilizace a solidifikace, umožňují nebezpečné vlastnosti odpadu omezit. Musí však jít o skutečnou technologickou úpravu, která snižuje riziko uvolňování škodlivin do okolního prostředí. Zcela jinou věcí je pouhé ředění. Pokud se například tuna kontaminovaného odpadu smíchá s několika tunami zeminy, průměrná koncentrace škodlivých látek ve výsledné směsi může klesnout. Jejich celkové množství však zůstává stejné. Nebezpečné látky nezmizely, pouze se rozptýlily do většího objemu materiálu.

Takový postup může vytvářet zdání méně nebezpečného odpadu, aniž by skutečně odstranil ekologické riziko. Český zákon o odpadech proto výslovně zakazuje ředění nebo mísení odpadu za účelem splnění limitů pro jeho přijetí na skládku. Mísení nebezpečných odpadů s jinými materiály podléhá dalším přísným pravidlům. Zásadní je také ekonomická stránka. Pokud by firma převzala nebezpečný odpad za cenu odpovídající jeho náročnému odstranění, ale následně jej pouze naředila a uložila za podmínek určených pro méně rizikový materiál, mohla by získat neoprávněnou finanční výhodu. Rozsah případného využívání takové praxe však nelze bez konkrétních kontrolních zjištění určit.


Soudní proces přesto otevírá širší otázku účinnosti státní kontroly. Nestačí sledovat pouze administrativní označení odpadu nebo laboratorní rozbor výsledné směsi. Důležitý je také původ jednotlivých složek, skutečný způsob jejich zpracování a množství nebezpečných látek, které v materiálu zůstávají. Odpovědnost nesou příslušné povolovací a kontrolní orgány včetně krajských úřadů a České inspekce životního prostředí. Ministerstvo životního prostředí odpovídá za nastavení pravidel celého systému.

Pokud stát nedokáže spolehlivě kontrolovat, co se na skládky a do rekultivovaných prostor skutečně ukládá, mohou vznikat dvě škody současně. Veřejné rozpočty mohou přicházet o zákonné příjmy a životní prostředí může být zatěžováno odpady, jejichž skutečné vlastnosti neodpovídají vykazované evidenci.



Zdroje: 1. Česká inspekce životního prostředí – Výroční zpráva za rok 2024⁠; 2. Zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech – zejména § 41 a ustanovení o skládkových poplatcích⁠; 3. Novinky.cz – Odpadová firma u soudu odmítla miliardové krácení poplatku⁠; 4. Vyhláška č. 273/2021 Sb. – Podmínky zasypávání a technického zabezpečení skládek⁠