Na hranici mezi Anglií a Walesem existovalo ještě na začátku dvacátého století povolání, které připomíná spíše scénář gotického hororu než skutečné dějiny Británie. Lidé se mu vyhýbali pohledem, po vykonání práce jej vyhazovali z domu a někdy po něm dokonce házeli popel nebo kusy dřeva. Přesto jej ve chvíli smrti zoufale potřebovali. Říkalo se mu hříchožrout.

Moderní člověk je zvyklý představovat si viktoriánskou Anglii jako zemi přísných kostelních pravidel, železnic, továren a uhlazených mravů. Jenže venkovské pohraničí mezi Walesem a Anglií si ještě dlouho uchovávalo středověké představy o vině, smrti a očistě duše. Když někdo zemřel náhle bez zpovědi, rodina se obávala, že zemře s neodpuštěnými hříchy a jeho duše zůstane zatracena. A právě tehdy přicházel muž, kterého by jinak nikdo nepozval ani přes práh.

Rituál byl jednoduchý a současně děsivý. Hříchožrout seděl před domem zemřelého nebo přímo u rakve. Přes tělo mrtvého mu podali kus chleba a misku piva nebo piva typu ale. Tím symbolicky přešly hříchy zesnulého do jídla. Hříchožrout chléb snědl, nápoj vypil a pronesl slova, která měla duši osvobodit od trestu. Potom dostal několik mincí a byl okamžitě vyhnán.


Na celé tradici je fascinující hlavně to, jak otevřeně ukazuje strach tehdejší společnosti ze smrti bez rozhřešení. Oficiální církev totiž podobné praktiky neschvalovala. Anglikánští duchovní je považovali za pověru, která připomínala pohanské obřady nebo středověký folklor. Jenže venkovská realita bývala silnější než teologické poučky. Lidé nechtěli riskovat věčnost svých blízkých. A tak se mnozí faráři raději dívali jinam.

Nejslavnějším a zároveň posledním známým hříchožroutem v Anglii byl Richard Munslow ze vsi Ratlinghope v hrabství Shropshire. Na rozdíl od většiny jiných nebyl žebrákem ani vyvrhelem. Šlo o poměrně majetného farmáře z vážené rodiny. Historici se domnívají, že se této role ujal dobrovolně po osobní tragédii v roce 1870, kdy během jediného týdne zemřely na spálu tři jeho děti. Představa náhlé smrti bez poslední zpovědi jej zřejmě psychicky zlomila natolik, že začal vykonávat službu, kterou ostatní odmítali.

Právě v tom spočívá nejsilnější rozměr celého příběhu. Richard Munslow nebyl profesionálním podvodníkem ani vesnickým šarlatánem. Vypadá spíše jako člověk, který se pokusil najít smysl vlastní tragédie tím, že pomáhal ostatním překonat strach ze smrti. V době, kdy medicína často nedokázala zachránit ani děti před obyčejnou infekcí, byla víra v symbolické očištění duše možná jedinou psychologickou útěchou, kterou venkov měl.

Je příznačné, že právě průmyslová modernizace a sílící vliv oficiální církve tuto tradici nakonec téměř vymazaly. Británie vstupovala do dvacátého století jako sebevědomá světová mocnost, která stavěla válečné lodě, železnice a koloniální impérium. A přesto ještě v odlehlých krajích přežíval muž, jenž za několik mincí jedl chléb položený na mrtvém těle, aby na sebe převzal cizí viny.


Celý příběh navíc připomíná, jak krátká je vzdálenost mezi civilizovanou společností a archaickými rituály. Moderní člověk se rád vysmívá středověkým pověrám, ale zároveň dál hledá různé formy symbolického očištění. Jen se změnily kulisy. Dříve lidé předávali vinu do kusu chleba, dnes ji často přenášejí na anonymní dav na sociálních sítích, veřejné omluvy nebo mediální obětní beránky. Potřeba zbavit se vlastního provinění totiž nezmizela nikdy.

Richard Munslow strávil desítky let tím, že na sebe symbolicky přebíral hříchy cizích lidí. Jeho vlastní jméno přitom téměř zmizelo z paměti světa. Možná právě proto jeho příběh působí i po více než sto letech tak znepokojivě. Ne proto, že by lidé kdysi věřili na magii, ale protože zoufale potřebovali někoho, kdo ponese jejich viny místo nich.