Debata na CNN Prima News v pořadu 360° začala jako politická výměna o zablokované Sněmovně, ale velmi rychle se proměnila v ostrý střet o sudetoněmecký landsmanšaft, jeho plánovaný sjezd v Brně a o to, kde končí smíření a začíná politická provokace. Ve studiu seděli Boris Šťastný, Jindřich Rajchl, Michaela Šebelová a Jiří Pospíšil. Atmosféra houstla prakticky od prvních minut. Nešlo o technickou sněmovní proceduru. Šlo o paměť, válku, Benešovy dekrety, české národní zájmy a o otázku, zda má Česká republika mlčet, když se na jejím území chystá akce organizace, která podle vládních politiků nese historickou zátěž, již nelze jednoduše přikrýt slovy o porozumění.

Boris Šťastný hned na začátku odmítl, že by šlo o vedlejší téma. Podle něj se ve Sněmovně mluví o věci, která se českých občanů bezprostředně dotýká. „My prostě nechceme, aby se tyto provokace v České republice děly,“ řekl. A přidal jasné stanovisko: „Čeští občané nechtějí žádný revizionismus. Čeští občané nechtějí, aby se tady dělaly sjezdy sudetoněmeckého landsmanšaftu.“ V jeho podání nešlo o náhodně vytažený symbol, ale o otázku politické sebeúcty státu. Právě v době, kdy si země připomíná konec druhé světové války, považuje konání podobné akce v Brně za nevhodné, nepřiměřené a provokativní.


„Já tady hájím jednoznačně české národní zájmy,“ prohlásil Rajchl. „A každému, kdo bude tímhle způsobem bojovat proti českým národním zájmům, řeknu ne, sudetoněmecký landsmanšaft tady není vítán.“ Jeho argumentace mířila k Benešovým dekretům. Připomínal výroky představitelů landsmanšaftu z minulosti a tvrdil, že pouhé vypuštění některých požadavků ze stanov neznamená skutečnou změnu postoje. Podle něj Benešovy dekrety zůstávají pro tuto organizaci problémem a Česká republika by neměla čekat, až se téma znovu otevře v přijatelnějším balení.

Jiří Pospíšil a Michaela Šebelová oponovali, že Sněmovna má řešit aktuální problémy země, bydlení, rozpočet, bezpečnost, drahé energie či zahraniční hrozby. Šebelová opakovaně tvrdila, že věci týkající se minulosti vyřešila česko německá deklarace, a že skutečným nebezpečím je dnes agresivní Rusko, války, Čína nebo klimatická krize. Rajchl i Šťastný však trvali na tom, že právě historická paměť není okraj. Podle nich nelze pod heslem smíření přehlížet organizaci, která má podle jejich slov kořeny v poválečném sudetoněmeckém prostředí a dlouhodobě zpochybňovala poválečné uspořádání.

Šťastný se do sporu vložil velmi osobně. Připomněl vlastní rodinnou zkušenost s nacistickým Německem a řekl, že pro něj jde o závažnější věc než běžné politické přestřelky. „Jako příslušník rodiny, která byla nacistickým Německem prakticky vyhlazena, vždycky budu bojovat za Českou republiku,“ uvedl. Podle něj je alarmující, že část demokratických stran hájí konání sjezdu organizace, která podle něj vznikla na nacistických kořenech. Tady už debata nabrala nejvyšší obrátky. Nešlo o nuance. Šťastný mluvil o hanbě a o tom, že se část opozice podle něj postavila na špatnou stranu.


V jedné z nejsilnějších pasáží Rajchl připomněl člověka, který mu měl napsat o starém dřevěném kufru po matce zahnané do koncentračního tábora. Právě pro takové lidi podle něj nejde o abstraktní parlamentní spor. Jde o bolest, která se nedá odbýt poznámkou, že akce má v programu bohoslužbu, pouť smíření nebo uctění obětí holokaustu. Rajchl tvrdil, že hezká slova nemohou vymazat politickou podstatu organizace. „Oni mají zrušení Benešových dekretů ve svém DNA,“ prohlásil.


Celá debata ukázala hlubší spor než jen hádku o jeden brněnský sjezd. Na jedné straně stála argumentace smířením, svobodou shromažďování a potřebou řešit současnost. Na druhé straně zaznělo varování, že stát, který neumí říct ne, riskuje vlastní důstojnost. Šťastný a Rajchl vystupovali tvrdě, místy až nekompromisně, ale s jasnou snahou vtisknout tématu zásadní rámec. Podle nich nejde o minulost zavřenou v učebnicích, nýbrž o živou otázku české státnosti.

Studio CNN Prima News se tak na několik desítek minut změnilo v prostor, kde se nemluvilo jen o programu Sněmovny. Mluvilo se o tom, kdo má právo určovat tón veřejné paměti, zda je smíření možné bez respektu k české zkušenosti a jestli se politická slušnost nemění v alibismus. Boris Šťastný a Jindřich Rajchl dali najevo, že v této věci couvat nechtějí. Ať už jejich odpůrci mluvili o virtuálním nepříteli, kulturní válce nebo zbytečné symbolice, jejich odpověď byla jednoduchá: české národní zájmy se podle nich nevyjednávají v tichosti a sudetoněmecký landsmanšaft nemá v Brně co oslavovat.