Bydlení patří k největším problémům Prahy a kandidát Spolu na primátora Tomáš Portlík nyní velmi jasně řekl, jak ho chce řešit. Nevěří, že město zvládne bytovou krizi vlastní výstavbou. Chce rychlejší povolování, předvídatelnější dohody s developery, debatu o vyšších stavbách a především užší spolupráci se soukromými investory.

To je legitimní politická koncepce. Jenže v Portlíkově případě dostává zajímavý osobní rozměr. V předvolebním dotazníku uvedl polovinu rodinného domu a polovinu bytu ve Vysočanech. Následně vyšlo najevo, že další tři pražské byty vlastní jeho firma. Podle Deníku N jde o nemovitosti v hodnotě přes 20 milionů korun. Portlík odmítá, že by něco zatajel, a říká, že úplné vlastnictví společnosti řádně uvádí v majetkovém přiznání. Samotné vlastnictví nemovitostí samozřejmě není proviněním. Otázka ale začíná být politicky podstatná ve chvíli, kdy člověk s významným majetkovým postavením na pražském realitním trhu žádá voliče o mandát k tomu, aby určoval pravidla bytové, územní a investiční politiky celé metropole.

Praha sama stavět nebude. Hlavní slovo má dostat nabídka

Portlíkova odpověď na bytovou krizi je v zásadě tržní. Praha podle něj musí především odstranit překážky, které brání nové výstavbě. Chce zjednodušovat povolovací procesy, upravovat plánovací smlouvy a diskutovat o zvýšení výškových limitů tam, kde to urbanisticky dává smysl. Výslovně říká: „Nevěřím, že Praha bytovou krizi vyřeší sama vlastní výstavbou.“
Ekonomická logika je srozumitelná. Pokud je bytů málo, větší nabídka může tlumit jejich zdražování a růst nájmů. Jenže z toho ještě neplyne odpověď na druhou část problému: kdo si nově postavené byty skutečně bude moci dovolit. Soukromý developer nestaví sociální politiku. Staví projekt, který musí ekonomicky fungovat. Ani tisíce nových bytů proto automaticky nezaručují dostupné bydlení učitelům, zdravotníkům, mladým rodinám či lidem s běžnými příjmy. Portlíkův plán tak potřebuje mnohem konkrétnější odpověď než jen další zrychlení trhu.

Tři byty ve firmě mění optiku celé debaty


Spor tedy není mezi těmi, kdo chtějí stavět, a těmi, kdo stavět nechtějí. Všichni hlavní kandidáti připouštějí potřebu vyšší výstavby. Rozdíl je v tom, kolik má Praha sama vlastnit, kolik má sama stavět a nakolik má řešení bytové krize přenechat soukromému trhu. Portlíkův vlastní majetek přitom nelze jednoduše odložit stranou. Není důkazem, že svůj program píše ve vlastní prospěch. Pro takové tvrzení nejsou veřejné důkazy. Je ale relevantním kontextem. Kandidát, který přímo spoluvlastní dvě nemovitosti a jehož firma vlastní další tři pražské byty, prosazuje model, ve kterém má rozhodující část nové nabídky vytvořit soukromý sektor.

Proto je namístě ptát se také na samotné firemní byty. K čemu slouží? Jsou dlouhodobě pronajímány, nebo představují investiční majetek? A jak se Portlík dívá na situaci lidí, kteří proti němu vstupují do stejného realitního trhu bez jediného bytu a bez kapitálu na jeho koupi?

Portlík musí vysvětlit, co dostanou lidé bez bytu


Portlíkova majetková situace z těchto otázek nedělá obžalobu. Dělá je ale naléhavějšími. Člověk, jehož firma vlastní tři byty a který sám spoluvlastní další dvě nemovitosti, je na pražském trhu s bydlením v úplně jiné pozici než rodina hledající první byt. Proto nestačí říci, že Praha musí více stavět. Kandidát na primátora musí vysvětlit i to, pro koho se bude stavět a zda jeho Praha nabídne řešení také těm, kteří na vlastní byt nedosáhnou vůbec.

To je nakonec podstatnější než samotné číslo pět. Portlík má právo vlastnit majetek. Pražané mají stejně tak právo vědět, jak bude člověk stojící na straně vlastníků řešit bytovou krizi lidí, kteří nevlastní nic.



Zdroje: 1. Piráti Praha – 20 miliard do městských bytů⁠; 2. Dvě, nebo pět nemovitostí? Portlík vlastní byty také přes firmu⁠