Před budovou, kde byla v roce 1918 vyhlášena naše republika, se od doby covidu scházíme pravidelně. Letos už po sedmé. V prvním roce nás zde bylo jen několik. Tehdy jsme se ani neodvažovali rozesílat pozvánky. Za nepovolené shromažďování a za řečnění bez roušky jsem musel zaplatit pokutu. Mnozí už zapomínáme, co všechno bylo při covidu zakázáno. Přitom je to jen pár let. Tehdy byl mezi naší malou skupinkou i jeden významný, velmi autentický Čech, Milan Knížák. Dnes už ho mezi námi bohužel nemáme. Patřil by sem.

Při opakujících se projevech máme sklon říkat, že je to letos jiné, ale často je to jen laciný řečnický obrat. Nemyslíme to úplně vážně. Já to však tentokráte vážně myslím. Letošní 28. říjen považuji za jiný. Proti našemu loňskému setkání politická scéna se u nás výrazně proměnila, ale změnu daleko podstatnější vidím v našem okolí, tedy v Evropě a ve světě.

My, kteří jsme sem dnes přišli, jsme přesvědčeni, že se naše politická scéna změnila k lepšímu. Jsme však smutní, že se nezměnila dostatečně. Loni jsem zde řekl, že se poražení ve volbách – ve spolupráci s mocnými médii – snaží „budování nové vlády co nejvíce komplikovat“. To platí i dnes. Dnes se snaží komplikovat „fungování“ vlády.

Poražení ve volbách dodnes svoji prohru nepřijali a dnes a denně vytvářejí další a další střety, což fungování vlády poškozuje. Právě proběhlý spor, zdánlivě jen o financování veřejnoprávních médií, vlastně naše druhá televizní krize, je toho jasným příkladem. I v té první jsme prohráli a důsledky toho neseme dodnes. Letošní komunální a senátní volby politickou situaci u nás nezměnily, ale potvrdily smutný fakt – faktickou neexistenci skutečných politických stran.

Před několika týdny mi jeden můj dlouholetý přítel přál k svátku slovy „všechno nejlepší Vám i naší chřadnoucí státnosti“. Ano. Naše státnost, tak těžce před 108 lety vybojovávaná, chřadne, resp. stává se pouhou chimérou. To, že jsme samostatnou, suverénní zemí, si stále více už jen namlouváme.

Naše státnost chřadne, když už budu používat toto slovo, jak naším nedostatečným domácím pečováním o ni, tak tlakem zvnějšku. Tato kombinace je smrtící. Svůj dnešní projev jsem si proto pracovně nazval „28. říjen ve stínu zářijového projevu paní von der Leyenové“.Ten projev nás sice mnohé rozzlobil, ale na víc jsme se nezmohli.

Svět se sice mění, přechází od unipolárního k multipolárnímu uspořádání, ale Evropská unie je stále zde amy jsme její součástí. Při našem nedostatku pozornosti nebereme vážně, že se mění i Evropská unie a naše postavení v ní.  Jestli to někdo nedoceňoval, snad mu otevřel oči nedávný štrasburský projev předsedkyně Evropské komise, naší faktické předsedkyně vlády.

To, co předvedla, bylo autoritativním a vítězoslavně proneseným vyjádřením posunu, který v Evropě už dlouho bez velkých fanfár probíhá. Jeho důsledkem je radikální oslabení demokracie, ale i řádu a pořádku, zesílení moci úřednických aparátů, potlačení významu a smyslu jednotlivých národních států, ignorování a šikanování nespokojených občanů, a – v neposlední řadě – nárůst centralizace veškerého veřejného rozhodování. To vše probíhá bez jakéhokoli vědomého souhlasu obyvatel našeho kontinentu. Nikdo se jich neptá a je to – zdá se – jen málo znepokojuje.

Rozhodování v Evropě si přivlastnila skupina vyvolených, nikoli přímo volených evropských elit, která se – i při evidentním nárůstu potíží všeho druhu a při stále rychlejším zaostávání Evropy za světem – dokonale imunizuje od své viny na vzniku všech těchto problémů. Tváří se, jako kdyby byl vinen někdo jiný, ale v Evropě nikdo jiný nevládne. Když se někdo, kdo by to dělal jinak, na krátký čas o něco takového pokusí, jsou použity všechny způsoby, jak ho této možnosti zbavit. Letošní osud Viktora Orbána je toho důkazem.

Od loňského 28. října se navíc prosazuje jedna mimořádně nebezpečná změna, a tou je militarizace veřejného mínění a veřejného diskursu a lehkomyslné zahrávání si se slovem válka. V televizi od rána do noci vidíme startující vojenská letadla a helikoptéry, střílející děla, letící drony, výbuchy, trosky domů. A spousty mrtvých. Probíhá intenzivní příprava na válku řinčením a šermováním slovy. Naši veřejnost to přesto nechává v klidu, jako by se jí to netýkalo, což je nezodpovědná krátkozrakost.

Ti z nás, kteří nepřehlížejí zkušenost z historie, přirovnávají dnešek k roku 1914, kdy – zdánlivě náhodnou či okrajovou událostí kdesi na Balkáně – vypukla první světová válka. Z literatury dobře známe idylickou, možnost skutečné války netušící atmosféru tehdejší doby (Stefan Zweig, bratři Mannové, Remarque, Brecht, Romain Rolland a další), z fotografií známe optimistické tváře vojáků rukujících na frontu s iluzí, že se za několik týdnů vrátí domů. Zdálo se, že jde jen o neškodné hry generálních štábů a politiků. Světovou katastrofu téměř nikdo neočekával. Kolega Jakl v dubnu loňského roku pěkně napsal „i tehdy si nikdo reálně neuměl představit hnus a utrpení opravdové války s masakry milionů mladých mužů, i tehdy se mělo za to, že armády slouží k zastrašení a reprezentaci, a ne ke vzájemnému masakrování“.

Teď je to velmi podobné, a to i přesto, že se vedle války na Ukrajině rozhořela válka na Blízkém východě. Téměř od nikoho neslyšíme slovo mír. Toto slovo se stalo slovem opovrhovaným. Představitelé mnoha evropských zemí si o to více zahrávají se slovem válka. Naštěstí v poslední době mluví trochu jinak náš premiér.

Doporučuji všem pozorně si přečíst vystoupení bývalé tiskové mluvčí prezidenta Zelenského Julie Mendelové na jedné z akcí Evropského parlamentu 16. září letošního roku. Výslovně řekla: „mír je jediné východisko z krize, do které se všichni propadáme. Ztrácíme zemi, ztrácíme národ. Není žádný lepší okamžik pro mír než právě teď. … Kdo chce skutečně bojovat proti Rusku, ať jde na frontu“. Její prohlášení bylo adresováno všem silácky mluvícím evropským politikům. U nás jsme však tomu nevěnovali téměř žádnou pozornost.

V obou konfliktech, tedy na Ukrajině i na Blízkém východě, se sází na totální výhru jedné strany a totální prohru strany druhé. Budu citovat dalšího z kolegů, Ivo Strejčka, který vyzývá: „Navrátit do našeho jazyka i mysli skutečnou váhu důsledků slova „válka“ není projevem slabosti, ale krokem k udržení zdravého rozumu, neboť slovo válka není obyčejné slovo. Má svůj děsivý obsah.“


Nemáme mnoho času. I u nás doma je třeba dospět k nalezení elementární svornosti v této věci. Narůstající hrozbu si musí naši politici uvědomit s plnou vážností. Je třeba začít jednat. První světová válka nám sice dala Československo, jehož je Česká republika pokračovatelkou, ale přinesla i něco jiného. Připravila půdu pro komunismus i nacismus. Jsme dědici zbytečné a svět měnící první světové války více, než se po dlouhých 108 letech zdá. I ta druhá světová válka byla vlastně jen projevem snahy doříci to, co tou první dořečeno nebylo. Teď by to v žádném případě nebylo o nic lepší. Spíše naopak. Zbraně jsou daleko ničivější.

Letošní 108. výročí vzniku naší republiky nepromarněme. Využijme ho k vážné diskusi všude tam, kam každý z nás dosáhneme. Každý máme nějaký prostor, nevymlouvejme se, že všichni z nás nemůžeme promluvit v České televizi. Udělejme všechno pro to, abychom hrozícímu se opakování minulosti předešli.